Mors tua, vita mea.

Výhled z okna na Krčský les Pokoj 513. Pokoj, kde začal můj vztah s Ikemem. Tady jsem poprvé ležela na pozorování a po zavedení kardiostimulátoru v roce 2006. Na pokoji jsem tehdy byla sama.  A teď také, po 14ti letech. Prožila jsem tady nejtěžší období po transplantaci, fyzicky i psychicky.  42 dní na izolaci včetně dne nástupu a výstupu. Setry, lékaře, uklízečky a sanitářky jsem viděla nejdřív ve skafandrech, postupem času v modrých pláštích, nejdřív se štíty i brýlemi, pak s brýlemi a ke konci i bez brýlí, které se jim mlžili. Lékař si musel prostřihnout ve skafandru díry na uši pro stetoskop, aby slyšel.  Měla jsem speciální pytle na odpad a na prádlo. Zalepené všechny větrací otvory. Jídlo mi nosili jen ke dveřím, po celou dobu v plastu s plastovým kelímkem i příborem. Naštěstí příbor jsem měla od Vendulky. Když jsem jednu sanitářku poprosila (ta ke mě nechodila, protože se bála, šla jen ke dveřím odkud na mě volala), jestli by mi mohla vyměnit hrnek, spustila takový...

Miloslava, moje maminka Na slunnou zářijovou neděli se nedá zapomenout. Odpoledne sedíme pod ořešákem, vypili jsme kafe. Ivoně zvoní telefon, přijme hovor a mlčí. „Pane doktore a na kolik procent je pravděpodobnost, že to dopadne?“ Bylo nám jasné, že již potřetí budeme svědky jejího odjezdu, respektive odletu do Prahy do IKEMu. Při jejím nasedání do sanitky jsem cítila, že to tentokrát dopadne.  I když jsme byli připraveni na to, co ji čeká, nemohlo to stačit, abychom situaci zvládli s klidem a rozvahou. Druhý den ráno jsem dostala SMS: Jedu na sál. Už několikrát jsme zažívali její několikahodinové operace, kdy jsme byli v myšlenkách stále s ní, aby vše dobře dopadlo. Ale tentokrát – kdo nezažije, nepochopí. Střídaly se radost, pláč, život se smrsknul na nejnutnější pro naše žití. Při prvních informacích od lékařů jsem zkrátka své emoce nezvládla. Taky když vám doktor řekne (samozřejmě psáno ve zkratce) – Ivona je v umělém spánku, při operaci vznikly komplikace, museli voperovat pu...