Očima blízkých - Maminka, Hanka, Jitka a Libor
Miloslava, moje maminka
Na slunnou zářijovou neděli se nedá zapomenout. Odpoledne sedíme pod ořešákem, vypili jsme kafe. Ivoně zvoní telefon, přijme hovor a mlčí. „Pane doktore a na kolik procent je pravděpodobnost, že to dopadne?“ Bylo nám jasné, že již potřetí budeme svědky jejího odjezdu, respektive odletu do Prahy do IKEMu. Při jejím nasedání do sanitky jsem cítila, že to tentokrát dopadne.
I když jsme byli připraveni na to, co ji čeká, nemohlo to stačit, abychom situaci zvládli s klidem a rozvahou. Druhý den ráno jsem dostala SMS: Jedu na sál. Už několikrát jsme zažívali její několikahodinové operace, kdy jsme byli v myšlenkách stále s ní, aby vše dobře dopadlo. Ale tentokrát – kdo nezažije, nepochopí. Střídaly se radost, pláč, život se smrsknul na nejnutnější pro naše žití.
Při prvních informacích od lékařů jsem zkrátka své emoce nezvládla. Taky když vám doktor řekne (samozřejmě psáno ve zkratce) – Ivona je v umělém spánku, při operaci vznikly komplikace, museli voperovat pumpu, vzniklo krvácení, má otevřený hrudník, umělé dýchání, pravděpodobně v noci budou operovat znovu – zoufalá představa a stáhlo se mi hrdlo. Moc mi pomohla snacha Iva, která volala paní doktorce Kalouskové znovu, ta sice vysvětlila, že to vše nastalo kvůli pokročilému srdečnímu selhání, že pumpa je na pár dnů a že to Ivona zvládne, nicméně pořád to pro nás bylo nepředstavitelné, respektive jsme si uvědomovali, že pro Ivonu nastal boj.
Volají kamarádi Ivony, i ti, kteří si byli nuceni sehnat na mě telefon, a vyjadřují nám i Ivoně velkou podporu. Dodnes nevím, jak se to dozvěděli. Všem jsem slíbila, že je budu informovat a tak to i bylo.
Se smíšenými pocity jsem vyklízela její ledničku a opečovávala její živé kultury a starala se o sušení bylinek. Někdy s pláčem, někdy posilněná o víru v Ivonin lepší život.
Když píšu v množném čísle, jsme to rodiče a pes Balů, který s námi zůstal. Ten byl zrovna tak smutný jako my. Nejvíce nám všem vyhovovalo, když jsme chodili na dlouhé procházky do přírody, i když doma a na zahradě podzimní práce stály. Vůbec to nebylo tehdy důležité, ale můžu vám říct, že bych to už nechtěla, protože na jaře, na probouzející se zahradě to bylo opravdu poznat.
Čtvrtý den po transplantaci přicházejí od doktorů střízlivě dobré zprávy – Ivonku probudili, komunikuje, ale nemluví, stále je na dýchacím přístroji, srdce není na 100%, je na dialýze. Další den, když jsem mluvila s paní doktorkou, byla zrovna u lůžka Ivony a zeptala se jí, jestli chce se mnou mluvit. Moc nemohla mluvit, měla hlasivky poničené od hadice dýchacího přístroje. Vyřídila jsem jí velkou podporu od nás a taky od kamarádů, stihla jsem to, než se mi začal třepat hlas. Ona zase nám s tím, že řekla, že to zvládne a že je jí dobře. Poté jsem usedavě brečela a nebylo to ani poprvé, ani naposledy. Víme od doktorů své! Doktorům, se kterými jsem v IKEMu hovořila, patří velký dík za informace, které podávali srozumitelně a pravdivě. Jsou to umělci!
Sedmý den máme radost. Ivona sedí v křesle, nám telefonuje, sama se nasnídala a už přemýšlí o svých živých kulturách a dostávám nové pokyny jak se o ně starat. Balů už má ve mně nového parťáka, už patří do naší domácnosti a poprvé jsme všichni spali celou noc. Už jsme všichni cítili, že Ivona svůj boj vyhrála. Podle všech předešlých informací počítáme s tím, že Ivona by měla přijet domů asi za měsíc po transplantaci srdíčka. Ráda bych za ní jela, ale návštěvy jsou zakázány, protože v tomto roce od března je pandemie COVID 19. Abychom i my zajistili u nás doma bezinfekční prostředí, nikam nechodíme a raději se necháme i očkovat proti chřipce. I Ivonce je smutno, ale víc než po nás, po Balůovi. Aby se s námi i viděla, koupila mně chytrý telefon. Honzík mně telefon zprovoznil a naučil mě s ním zacházet. Nejsem nadšená, fakt to vím, že ho nepotřebuji, ale chápu, že ji videohovory potěšily.
Čas běžel chvíli optimisticky, Ivonin stav se však vyvíjel jiným směrem. Vznikaly komplikace, informace jsem už dostávala jen od Ivony, která s doktory dobře spolupracuje a stará se o své zdraví. V Česku přišla druhá vlna COVIDu, zavírají se restaurace, školy, sportoviště, kina, divadla,.. Ivona je silná, avšak je těžké zvládnout tvorbu vody, zánět slinivky, nakažení covidem. Do vyléčení covidu se u Ivony odkládají veškerá vyšetření a zásahy, které by byly pro srdíčko potřebné. Šiju roušky s filtrem, nevíme, co nás čeká. Přesto mám krásný sen, že Ivona přede mnou stojí zdravá a plná síly.
V polovině listopadu se rozplynula naděje na brzký návrat Ivony domů. Liborova rodina nám moc pomáhala. Uvědomuji si, jak jsou pro mě důležitá setkání s dětmi, potěšilo mě, když šla se mnou Vendulka na procházku, když nás Libor pozval na opékání špekáčků, když jsme společně dělali jakékoliv pracovní činnosti. Nikomu jsem nevyprávěla mé pocity strachu a úzkosti, které jsem zažívala a ze kterých mi pomohl taťka, když se mnou chodil večer venčit Balůa. Měla jsem období, kdy mně každé ráno tekla krev z nosu, nebo se mi udělal opar na rtu, a když jsem vyčetla, že to vše je stresová záležitost, tak jsem se snažila rodinné situace, které jsem prožívala, přijmout a zvládnout své dobré zdraví. Tělo není blbé, ale hlava je důležitá! Stále jsem si uvědomovala, že zdraví Ivony je momentálně nejdůležitější.
V posledních letech nemám ráda vánoce. Ráda peču cukroví, ráda perfektně uklidím domácnost, ale vánoční svátky prožívám se smutkem. Tak tomu bylo i nyní. Všude jsem uklidila a vše vydezinfikovala. Ivona přijela domů týden před vánoci. Držela se v izolaci, aby se něčím nenakazila, přesto se mi snažila pomoct Vánoce připravit. Vánoční setkání s Liborovou rodinou jsme udělali venku v altánu pod ořešákem. Ivona nás pozdravila z okna a měli jsme všichni radost.
Takové byly moje tři měsíce po transplantaci srdce mé statečné dcery.
Hanka, přítelkyně už 33 let
Uplynulo pár měsíců a další setkání… tentokrát ve stejné třídě v prváku na gymplu. Nikoho jsem tam neznala, Ivča asi taky ne, tak jsme si sedly spolu… a toto „manželství“ nám vydrželo celé čtyři roky.
Pak vysoká… já v Praze, Ivča v Brně… po vysoké všechno možné… trošku jsme se v tom světě sobě ztratily. Ale přátele přece ztratit nelze.
Takže: Ivi, věř, že mě se jen tak nezbavíš, a rozhodně Ti nemíním zmizet ze života. Jsi jeden z nejsilnějších a nejcílevědomějších lidí, které znám. Zatímco já jsem se často v životě plácala, ty jsi opodál plavala ukázkového kraula. Zatímco já jsem často ztrácela směr a orientační body, ty sis vykračovala v pevných botách vybavená gépéeskou.
Ty že bys mohla nezvládnout svůj velký životní boj? Že bys tu mohla nebýt? Blbost!! Nikdy… pamatuj si… NIKDY jsem ani na vteřinu nepochybovala o tom, že to dáš!
….a jsem ráda, že jsem se v Tobě nespletla.
Libor, kamarád Plzeňák
Zatímco průměrná čekací doba na transplantaci srdce od vhodného dárce je v ČR necelý rok, Ivona musel čekat skoro dva a půl roku. Často jsem obdivoval, jak je silná a jak se s takovou situaci srovnává. Nejsložitější pro ni musely být marné výjezdy do IKEMu, kdy se pak zase musela vrátit zpět domů a zase čekat. Tyto chvíle byly i pro mne a hlavně její nejbližší emočně hodně vypjaté a následné zklamání vše ještě násobilo.
Komentáře
Okomentovat