Pondělí 21.9. - středa 23.9.2020
Dnešní den je den 0. Ráno, když vstávám, je něco před půl šestou a zatím vůbec netuším, že z dnešního dne budu na světě jen asi 30 minut. Po chvíli přichází sestřička Markéta s andílkem a slovy "Jedete na sál". No tak dobře. Rychle se opláchnu, převleču a pošlu zprávu dál. Mamince, Ivě, Janě a Liborovi. Je 5:42. Vypínám telefon. Mám nejlepší doprovod, sestřičky Markétu a Evu. Markéta si je jistá, že to vyjde. Vezou mě na posteli a ještě trochu kecáme. Ani nestihnu postřehnout, do kterého patra mě vezly. Odevzdávám brýle a loučíme se. Měla jsem andělský doprovod.
Chvíli čekám v předsálí operačního sálu, až si mě převezme sestřička. Je moc milá, krásně se jí smějí oči. Lezu na operační stůl. Pořád mám ještě pumpu kvůli plicní hypertenzi, tak jí musíme někam dát, aby nepřekážela. Bavíme se a dozvídám se, že jí končí směna a na operaci tady nebude, jen mě připraví. Ani se nestihnu rozhlédnout a už o sobě nevím. Je jen tma.
V té tmě se něco děje. Vypadá to jako počítačová hra a já jsem akční figurka. Fakt mi to sekne. Mám dlouhý hustý cop, tmavé vlasy, štíhlé a ohebné tělo a jsem od hlavy až k patě oblečená v kůži. Mám i kuš. Pořád se pohybuji a bojuji. Vyskakuji, střílím, utíkám. Moc kolem sebe nevidím, je tam pořád tma až šero. Pohybuji se jen pomoci svého instinktu. Nevidím nepřítele, vlastně vůbec netuším, vůči čemu bojuji. Pořád musím být ve střehu a nepřestávat. Bojuji o život. Já bojuji o svůj život. Sama. Věřím si, mám jistotu, že vyhraji. Uvědomuji si, že nejsem tak úplně sama. Cítím, že za mnou, někde před obrazovkou, mám fanoušky, co mě povzbuzují, drží palce a sledují, jak si vedu. Tohle je můj paralelní svět. V danou chvíli jediný. Kdyby mi někdo řekl, že to byl jen sen, budu se hádat. Tohle byla moje realita.
Realita na operačním sále a u mých blízkých je však jiná. S odstupem času se můžu jen domýšlet - z toho, co mi řekli lékaři, z toho, co mi řekli přátelé, rodina. Situace nebyla jednoduchá. Ještě v poledne jsem pořád byla na sále, operace trvala 8-10 hodin. S původním srdcem mi museli vyoperovat kardiovertr a elektrody. Nastaly komplikace. Byla jsem připojena na ECMO, nejen po dobu operace, ale i v úterý.
V úterý krvácení ustalo a tak mě brali znovu na sál, aby mě odpojili z ECMO a zašili hrudník. Pořád tma.
Je středa. Jsem napojena na dýchací přístroj a dialýzu, ledviny selhávají, zavodňuji se a nové srdíčko nešlape úplně podle představ lékařů. Představuji si, jak do mě vedou hadičky a tečou různé chuťovky, co pomáhají mému organismu, aby ten velký zásah ustál. Kolem to pípá a hučí. Tady se taky bojuje. Jsem v rukou chirurgů, lékařů a sester. A taky Božích. Vše je absolutně mimo mojí kontrolu. Jsem na hranici.
Fakta o transplantaci srdce
Jak to vypadá na operačním sále během operace, můžete zakusit v dokumentu ČT Sestřičky. Když jsem to viděla a byla už tehdy třetí rok na urgentní čekací listině, odrovnalo mě to.
Čekací doba na urgentu je většinou kratší než jeden rok. Operační výkon je spojen s časnou úmrtností 10%. První rok přežívá 80% pacientů, deset let pak 50%.
V září 2020 bylo provedeno v Ikem 5 transplantací srdce. V roce 2020 to bylo 46.
Počet dárců orgánů v roce 2020 bylo 131.
Jeden dárce je darem života pro až deset lidí. U Ikemu je Zeď života - poděkování dárcům. Když jsem v Praze v Ikemu, stavuji se tam s růží.
Nejčastější věk dárců je nad 50 let.
Protože dárce se příjemcům neříkají, já si tam vybrala Filipa, protože je dobré míti filipa...a protože potřebuji děkovat někomu konkrétnímu, i když jen v duchu.
Komentáře
Okomentovat