Mors tua, vita mea.

15.12.2020 71. - 76. den, úterý - neděle Jsem z toho celá rozvrkočená. tentokrát na pokoji 503. Jedu na sono břicha a je to lepší. Odpoledne zase rehabilitace, i když se skládá z chůze (ale půjdeme vyzkoušet i schody) a když si požádám, tak trochu uvolnění šíje. Vypadá to, že se konečně dá mluvit o lepších zítřcích. Můžu zase chodit po chodbě. Hurá! Večer vyrážím. Sice netrhám rekordy, ale dala jsem to 3x. Odhaduji, že má tak 50m. Samozřejmě s chodítkem. Zdá se mi to i lepší, než jsem šla na izolaci, líp se mi dýchá. Také proběhla inspekce u sestřiček, jak se mají. Už je vánoční výzdoba, na chodbě, na stolech. To se musí nechat, že o výzdobu se tady starají, myslím, že hodně sestřička Zdenka. Třeba taky něco dostanu pod ikemácký stromeček...mě by stačilo jít domů...Tady občas platí, jako všude jinde, že slibem nezarmoutíš - už jsme se na doma "chystali" 2x, ale vždycky do toho něco vlezlo. Taky občas pan doktor při ranní vizitě v pondělí řekl "já se ještě stavím" a ...

Výhled z okna na Krčský les Pokoj 513. Pokoj, kde začal můj vztah s Ikemem. Tady jsem poprvé ležela na pozorování a po zavedení kardiostimulátoru v roce 2006. Na pokoji jsem tehdy byla sama.  A teď také, po 14ti letech. Prožila jsem tady nejtěžší období po transplantaci, fyzicky i psychicky.  42 dní na izolaci včetně dne nástupu a výstupu. Setry, lékaře, uklízečky a sanitářky jsem viděla nejdřív ve skafandrech, postupem času v modrých pláštích, nejdřív se štíty i brýlemi, pak s brýlemi a ke konci i bez brýlí, které se jim mlžili. Lékař si musel prostřihnout ve skafandru díry na uši pro stetoskop, aby slyšel.  Měla jsem speciální pytle na odpad a na prádlo. Zalepené všechny větrací otvory. Jídlo mi nosili jen ke dveřím, po celou dobu v plastu s plastovým kelímkem i příborem. Naštěstí příbor jsem měla od Vendulky. Když jsem jednu sanitářku poprosila (ta ke mě nechodila, protože se bála, šla jen ke dveřím odkud na mě volala), jestli by mi mohla vyměnit hrnek, spustila takový...

Miloslava, moje maminka Na slunnou zářijovou neděli se nedá zapomenout. Odpoledne sedíme pod ořešákem, vypili jsme kafe. Ivoně zvoní telefon, přijme hovor a mlčí. „Pane doktore a na kolik procent je pravděpodobnost, že to dopadne?“ Bylo nám jasné, že již potřetí budeme svědky jejího odjezdu, respektive odletu do Prahy do IKEMu. Při jejím nasedání do sanitky jsem cítila, že to tentokrát dopadne.  I když jsme byli připraveni na to, co ji čeká, nemohlo to stačit, abychom situaci zvládli s klidem a rozvahou. Druhý den ráno jsem dostala SMS: Jedu na sál. Už několikrát jsme zažívali její několikahodinové operace, kdy jsme byli v myšlenkách stále s ní, aby vše dobře dopadlo. Ale tentokrát – kdo nezažije, nepochopí. Střídaly se radost, pláč, život se smrsknul na nejnutnější pro naše žití. Při prvních informacích od lékařů jsem zkrátka své emoce nezvládla. Taky když vám doktor řekne (samozřejmě psáno ve zkratce) – Ivona je v umělém spánku, při operaci vznikly komplikace, museli voperovat pu...

Ať tě potká cokoliv krása i děs vždy jdi zase dál žádný pocit není konečný. R.M. Rilke Tohle je jeden ze dvou citátů, které jsem měla v období izolace stále na očích a připomínal mi kdo jsem, kam jdu a co je mým cílem. Protože těch děsů jsem zažívala víc, než jsem čekala. Nejenom já jsem si prožívala svoje, ale i mí blízcí. Požádala jsem maminku, švagrovou a přátele, se kterými jsem byly v častějším kontaktu, aby mi napsali pár řádků o tom, co prožívali oni. Zde jsou první tři. Moje záchranná síť, opora a podpora. S pokorou a úctou děkuji. Iva, nejlepší švagrová   V neděli v podvečer jsem slyšela vrtulník. Normálně tomu nevěnuji pozornost, protože tím, jak bydlíme vedle nemocnice a hasičů, tak nám to ani nepřijde. Za chvilku volá tchyně, že letíš. Všechno se ve mně sevřelo, jako bych měla před státnicemi. Cítila jsem se tak i celý druhý den. Ráno mi cinkla zpráva, že jdeš na to. Moc jsem se v práci nesoustředila, ale říkala jsem si, když nikdo nevolá, tak je to dobrý. Kamarádka Mag...

7.10.2020 Pobyt na 5.patře, lůžkové oddělení B kardiologie vlastně začal v pondělí odpoledne. Přivezli mě z JIP na vozíku se vším dosavadním majetkem, který jsem v Ikemu zvládla schrastit (kupou jídla, varnou konvicí a kufrem z domu) a po milém přivítání mě zanechali na pokoji. Samotnou. Nepřipojenou na žádnou hadici. Mám v sobě směs pocitů. Radost a úlevu, že už jsem tady. Obavu, že musím na záchod a ještě jsem sama nechodila. Zvládnu to? Musím, protože fakt musím. Jdu. Jsou to asi tak 4 m, od postele na mísu a ta samá vzdálenost zpět. Nejdřív pomalu vstanu z postele, to mi jde, protože si ji můžu zvednout, jak potřebuji. Stojím. Zkouším rovnováhu, celkem to jde, ale pro jistotu se budu celou dobu přidržovat. Vizuálně plánuji trasu. Nejdřív kolem postele, to je v pohodě. Pak musím překonat jeden metr a jsem u zdi. Dobrý. A teď k záchodu. Opěrnými body je umyvadlo, pak stěna koupelny a jsem tam. Pro jistotu si nesedám, nemusela bych se zvednout. A jdu zpátky. Super! Tohle mi vlilo nála...