Středa 21.10. - pondělí 30.11.2020

Výhled z okna na Krčský les

Pokoj 513. Pokoj, kde začal můj vztah s Ikemem. Tady jsem poprvé ležela na pozorování a po zavedení kardiostimulátoru v roce 2006. Na pokoji jsem tehdy byla sama. 

A teď také, po 14ti letech. Prožila jsem tady nejtěžší období po transplantaci, fyzicky i psychicky. 

42 dní na izolaci včetně dne nástupu a výstupu. Setry, lékaře, uklízečky a sanitářky jsem viděla nejdřív ve skafandrech, postupem času v modrých pláštích, nejdřív se štíty i brýlemi, pak s brýlemi a ke konci i bez brýlí, které se jim mlžili. Lékař si musel prostřihnout ve skafandru díry na uši pro stetoskop, aby slyšel. 

Měla jsem speciální pytle na odpad a na prádlo. Zalepené všechny větrací otvory. Jídlo mi nosili jen ke dveřím, po celou dobu v plastu s plastovým kelímkem i příborem. Naštěstí příbor jsem měla od Vendulky. Když jsem jednu sanitářku poprosila (ta ke mě nechodila, protože se bála, šla jen ke dveřím odkud na mě volala), jestli by mi mohla vyměnit hrnek, spustila takový povyk, že jsem jí prosila, aby zapomněla, že jsem něco řekla. Ale přinesli mi pak jar a houbičku. Z pokoje se nesmělo nic vynášet.

Tak tam byly peány, nůžky, postupně asi 15 brýlí, náplasti, dezinfekce, měřič tlaku i kyslíku, stetoskopy (konečně jsem ho vyzkoušela), prostě všechno, co by mohly potřebovat.

Opakovaně mi netekla teplá voda i několik dní. Lednice se nevypínala a stále namrazovala. Tak jsem ji na noc a občas i přes den odpoledne vypínala úplně. Mohla jsem chodit jen po pokoji, od okna ke dveřím to bylo asi 14 metrů. Musela jsem chodit s chodítkem, protože mi přišli na kompresní zlomeninu 2 obratlů. Občas jsem si zajela na výlet mezi postele, abych to neměla tak jednotvárné. 

K dispozici jsem měla výhled ze dvou oken a větu od pana Mikoláška "Víra ve vlastní sílu je polovina úspěchu."

Čmárám nějaké obrázky, luštím křížovky, sleduji Polopatě, pořady o vaření, sjíždím recepty na facebooku a značím si, co nutně musím uvařit. Poslouchám audioknihu Šarlatán, Labyrint světa a ráj srdce a iRozhlas. Jen když mi není dobře a těch dnů je dost, potřebuji ticho.

30. - 34.den, středa - neděle

Ve středu jsem měla mít 3.biopsii a koronarografii. Odkládá se na neurčito. Dostávám ještě železo a jen ležím. Jsem z toho celkem zdrcená a taky se trochu bojím, co se bude dít a jak dlouho to bude trvat. Dostávám nejdřív smsku z hygieny, že mám nařízenou izolaci na 14 dní. Tak se tomu celkem směji, určitě jsem v nejlepší izolaci, co jen můžu být. Odpoledne volá paní, z olomoucké hygieny. Dotazuje se podle skriptu. Odrovnám ji hned na začátku, že jsem v nemocnici už měsíc a chytla jsem to tady, musím jí to párkrát zopakovat a vysvětlit. Sama konstatuje, že teď neví, co s tím. Informuji sestru, že jsem měla tento telefonát. Asi je to jen souhra náhod, ale druhý den je na oddělení pražská hygiena a nastavují režim oddělení. Berou všude stěry.

Ve středu a následující 4 dny dostávám remdesivir a vitamín C. Občas mám třesavku a je mi trochu hůř. Začínám dost vykašlávat. Jsem furt zpocená a převlíkám se tak 3x denně. Ztratila jsem čich, ne úplně, ale cítím jen malinko a silnější vůně jako je citron a hřebíček. 

Ve čtvrtek zjišťuji, že neteče teplá voda. Trvá to až do druhého dne, než to nějak spraví. Ještě se to bude několikrát opakovat. Jsem taky víc unavená, ale v pátek už zase začínám chodit a cvičit. Dostávám kytičku karafiátů od sestřiček a koukám, co to tam je. Nějaká fotka, počkat to jsem já. No to se povedlo. Já ve vojenském mundůru a s tankistickou helmou. A uvnitř je napsaný vzkaz: "To dáte! Život nemusí být dokonalý, aby mohl být zajímavý." To sedí, mám ho zajímavější než bych si přála. Květiny mi rozjasnili následující dny. 

V sobotu mi Lea donesla kafe a křížovky. V neděli poslední remdesivir. Je mi už trochu líp, ale začínám hodně vykašlávat. Je to fakt hustý, moc se tomu hnusu nechce ven, tak mě to strašně bolí.

Sestřičky jsou na mě moc milé. Sem tam zavolají interním telefonem, když něco dělají, tak tam většinou zůstanou, aby se za chvíli zase nemusely oblékat a tak si povídáme. 

35. - 41. den, pondělí - neděle

V pondělí mi vyndali centrálu z krku a přišel nějaký nový pan doktor - chirurg se stolečkem a sestrou, že mi místo centrály dají midline, do paže, má to dva vstupy. Všechny stroje má zakrytý, aby se nenakazily. Moc se mu nedaří najít, kam to píchnout, takže celá akce celkem dost trvá, taky jim něco chybí. Nakonec se to povede, ale neteče, asi se to někde přicuclo. Pak to povolí. Vypadá to nadějně, je to trochu úleva. Přijede pán s rentgenem. Taky je všechno zabalený. Jak vyjedou na chodbu, všechno dezinfikují. Kristýna mi dělá rychlotest na covid - pozitivní.

V úterý jedu zabalená na CT. Tam berou koviďáky, mají tam nějakou zářící dezinfekci, která vir zabije za 30 minut. Cysta ze slinivky se zvětšuje. V pátek to vypustí. 

Celý týden se nic moc neděje. Bolí mě hodně záda, chodím, cvičím jen trochu, dostávám antibiotika, vitamíny C a D, inhaluji, mám citlivé břicho a málo močím. 

Dělám si rituály  z jídla. Díky Vendě mám nějaké normální věci a tak si dělám i ovocný salát, tuňákovou pomazánku, mám nějakou zeleninu, ovesnou kaši, polévku, čaj. Jídlo je dost tristní. Vrcholem byla totálně spálená žemlovka z vánočky od neděle. Nějak tomu nerozumím, když mí píchají inzulín. Zelenina nula. Z ovoce dostávám jablko a pomeranč nebo mandarinku, přesnídávku.

Ve středu je svátek. Jitka mi přinesla pastelky a kytičku. Je mi líto, že jsem neslyšela telefon, abych jí alespoň zamávala z okna. Spím, jsem často unavená.

V pátek je punkce zrušena. V sobotu mi Venda přiváží další nákup a výbornou šlehačkovou bábovku. V neděli mě to už tady nebaví. Lezu po stropě. Je prvního listopadu.

42.-48. den, pondělí - neděle

Nepovedl se odběr z midline, přestává fungovat. Je to na prd. Nemám žádné žíly. Teda mám, ale nejsou vidět. Každý den mi berou krev a každý den mám nějakou kapačku, někdy i několik. Už bych si ji dávno dovedla nasadit i oddělat. Opět test na covid. Číslo je 22, pořád jsem vysoce infekční, na začátku bylo číslo 14. Čím vyšší číslo, tím je člověk méně infekční. Musím se dopracovat na 34, aby mě pustili u izolace.

V úterý jedu na 3. biopsii. Všichni jsou v bílých skafandrech. Během 10 minut je hotovo. Echo a rentgen na pokoji, je to v pořádku. Sleduji volby v USA. Fandím Bidenovi. Ve středu se dozvídám, že výsledky biopsie jsou v pořádku. Jdu na punkci pseudocysty. Tak ji vypustili. Když jsem se na sále probudila, všichni tam stáli u stěny, já taky s postelí. Koukali na mě a já na ně. Taková trapná chvíle. Hlavou mi běželo, co se stalo, nikdo na mě nemluvil. Že bych je všechny poblila? Asi ne, ale bylo mi pěkně špatně.

Následující den po sonu břicha, se dozvídám, že se to úplně zmenšilo, Takže asi v pořádku. Objevili v žaludku vředy po prášcích. Tak následující dny na to dostávám nějaký lék v kapačce a antibiotika. Strašně se mi zhoršuje bolest zad. Stěží si utřu prdel a hnu se jen s obtížemi. Když mi přišel udělat rentgen, tak se mnou tak hnul, že ve mě křuplo a řvala jsem bolestí. Přišel chirurg a neurolog. Neurolog mě vyšetřil tak, že stál 2 metry ode mě. Nic jsem se nedozvěděla. Dostávám čípky proti bolesti.

Od Zdenky jsem dostala knížku o malování portrétů a od Marcely růži. Obě jsou to tak milé a příjemné. Pořád se potím, ve dne i v noci. 

Volby vyhrál Biden, záda se lepší. Třeba se všechno už zase lepší. Kromě té teplé vody, opět neteče.

49. - 55. den, pondělí - neděle

Pan doktor má ze mě zase jednou radost. Nohy mám jak hůlčičky. Váha mi klesla ze 106 na 88. Voda z těla trochu zmizela. Jenže jen na chvíli. Koncem týdne je zase všechno jinak. Tlak i saturace jsou celkem dobrý, hladiny cukru kolísají jsou jednou moc nízké jednou zase vysoké. Teplá voda teše jeden den a pak už zase ne. Ve středu mi pan doktor sděluje, že bych třeba koncem týdne mohla jet domů, protože ta cysta mizí. Možná mi chce dát naději, protože teď už vím, že domů pojedu až v druhé polovině prosince. Pořád mě ukrutně bolí bedra. Jsou dny, kdy pomalu nevstanu z postele a musím se k tomu dokopat. Prášky nezabírají. Fyzioterapeuti mi vzkazují, že jim to je líto, ale nemůžou pro mě nic udělat. Tak alespoň volám nejlepšímu fyzioterapeutovi a kamarádovi Lubošovi. Je pro mě uklidňující, že se mnou probere, co nemám dělat a co můžu zkusit. 

Radana mě požádala, jestli bych s ní mohla probrat potransplantační rehabilitaci, dělá práci do školy. Tak jí dávám materiály - svůj cvičební plán a dechová cvičení, která jsem si našla a vytvořila. Taky jí říkám, co všechno se mnou dělali na RESu a na JIPce. 

V pátek mi Dalibor přivezl jídlo. Jednou zapomněl klíče a tentokrát tam nechal věci, co byly pro Verču. Chtěl mi udělat radost, tak mi koupil letní závitky s krevetami. To já nemůžu, měla jsem je hned vyhodit. Jenže jsem z jednoho ty krevety vypreparovala, a dala si ho. Jsem blbka, no co už. Může za to ta hitparáda jídla, co tady dostávám. Tak třeba tento týden byla sladká koprovka, už po 4. Chutě jsou chutě.

V sobotu mi dělají sono břicha. Cysta se zvětšila ze 4 cm na 10 a vyskočilo mi CRP na 60. Odběry na bakteriální infekci.

Už nevím, jak mám ležet. Od září ležím jen na zádech. Zkoušela jsem si tento týden lehnout na bok, ale nejde to. Hrudní kost bolí jak fras.

V neděli by strejda Rudoš slavil narozeniny. Vzpomínám na něj, umřel na jaře. Kdybych byla doma, dělala bych na jeho počest tlačenku, kterou mě naučil.

56.-62. den, pondělí - neděle

Pondělí na posrání. Záda mě bolí jak sviňa, mám nateklé nohy jak sviňa. Sestra mě napichovala 2x a nenabrala všechno, co bylo potřeba. Nos mi rozdrbala. Tuhle moc nemusím, strašně mě zneklidňuje. Jsem furt covid pozitivní. Do prdele. Tohle nejde, už jsem na dně a nechci jít hlouběji. Musím pro sebe udělat něco pěkného. Jdu si umýt vlasy a požádám sestřičky o kafe. V úterý, ve státní svátek 17.11. jsem si zabalila kufr. Chci domů. V roce 1989 byl pátek. Byla jsem s mámou ve fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Tam mi řekli o mé srdeční vadě. Bylo mi 14 a musela jsem přestat se sportem. Podle nich. Byl to osudový 17. listopad, ve všech směrem. Mě změnil život a sny.

Ve středu celý den nejím, co ž není nic neobvyklého. Po druhé hodině mě berou na gasrto na sál kvůli té pseudocystě na slinivce. Jsem tam přes dvě hodiny. Probouzím se a z cítím, že v nose něco mám. Do háje, mám tam přidělanou hadičku, která mi vede přes krk do žaludku a do té cysty. Má odvádět sajrajt a pomocí ní mi budou tu cystu 2x denně čistit naředěnou betadinou. 7-10 dní. To jsou vyhlídky. Špatně se s tím jí, pije, prostě všechno je špatně. Jsem hodně rozmrzelá. Asi dobře, že mě všechno bolí a nemám čas si uvědomit, že tohle mě může zabít, když to společně s panem docentem nezvládneme. Jenže pan docent Hucl je velkej frajer.

Ve čtvrtek 4. biopsie. Echo a rentgen. Srdíčko je v pořádku, bez rejekce. Tak alespoň tady dobrý.

V pátek jdu na CT páteře. Zjistili, že mám kompresní fraktury obratle T9 a T12. Ležící režim a pan doktor mi s úsměvem přivezl chodítko. No paráda. Hadička tady, dráty here a ještě k tomu chodítko. Co víc si přát. Psychika je v háji a já vyžírám ledničku.

V sobotu mi udělají radost s lososem a vařenou zeleninou. Normálně bych to v restauraci vrátila, ale tady dobrý. Na neděli si přeji segedín. A skoro! Tohle mě pobavilo. Šly by plnit i větší přání?

63.-69. den, pondělí - neděle

Výsledek na covid - 33,7. To jako vážně? Chybí mi 0,3, abych mohla vypadnout tady z týhle podělaný izolace. Cysta se nezmenšuje. Mám další antibiotika, už třetí druh. Vykultivovala se tam nějaká plíseň. Z midline začalo téct okolo, tak mi ji museli vyndat. Mám kanylu. V úterý mi dají novou centrálu do krku. Její zavádění ukrutně bolí. Mám zarostlé palce nehty na palcích nohou. Marcela je úžasná a vystřihne mi je. Mám tady blbé nůžky a třesou se mi ruce, tak to sama nedávám. Taky mi praskla pata. Konečně mi pan doktor vyndal zapomenutý steh z břicha. Byl dlouhý asi centr a trvalo to jen měsíc. Už zase mám zvýšenou teplotu.

Na Kateřinu mají rodiče výročí. Jsou spolu už 53 let. Ve 23 hod si ještě musím zajít na záchod. Vstávám a točí se mi hlava. Tak si sednu. Za chvíli to zkusím zas. ještě, tak si sednu. Teď už dobrý, tak se vydávám na záchod. jsem na úrovni umyvadla a najednou vím, že teď spadnu. Tma před očima. Slyším křupnutí, jak jsem narazila bokem na umyvadlo. Ležím na zemi. Chodítko na zemi, papuče v háji, já na zemi. Zkoumám škody. Nikde nic neteče, nezvednu se. Musím se doplazit k posteli. Telefon mi visí dolů, tak snad na něj dosáhnu. Je fakt, že jsem před pár dny myslela na to, že všechny signalizační interkomy jsou umístěny pěkně blbě, když sebou člověk flákne. Taky jsem si říkala, že kdyby se to stalo se mě najdou až ráno. To ale neznamenalo, že to potřebuji zažít na vlastní kůži!!! Jsem u postele, hurá, dosáhnu. Volám, že jsem upadla a potřebuji zvednou. Tak rychle u mě nikdy nebyli. Všichni 4 z noční. Pomáhají mi. Přijde i doktorka a prohlašuje, že nic zlomeného nemám. Já ale to křupnutí slyšela. 

Ve čtvrtek jdu na rentgen a verdikt zní - nic zlomeného. Jenže při kontrole v lednu se zjistí, že jsem si zlomila dvě spodní žebra na pravé straně. Záleží na tom, jak se ta žebra na svítí. Možná dobře, že jsme si všichni mysleli, že je to jen naražené. Modřiny i na pravé noze byly ohromné. Nemůžu nic, otočit se, hnout se. ženou mě na rentgen, kde po mě chtějí, abych vylezla na stůl. Taky na gastru, abych přelezla na stůl. To se všichni zbláznili?! Teď fakt nemůžu. Pozitivní je, že mi vyndali tu hadičku ze žaludku a nosu. Dostala jsem opiátovou náplast a jen spím. Až do soboty. V pátek mi pomohly sanitářky se umýt. Sama bych to nedala. V sobotu je telekonference, volám si s Verčou, Liborem, Jitkou, Martinou a našima. V neděli zkouším trochu víc chodit. Konečně jsem se od čtvrtka vykadila - událost dne. Je první adventní neděle.

70. den, pondělí

Jsem NEGATIVNÍ! Rychlý přesun na pokoj 503. Na sesterně si na mě sázeli. Tomáš říkal, že pojedu na vozíčku. Dala jsem to s chodítkem, tak jsem mu vytřela zrak. Tak jsme se nasmáli. Do tří jsem zas o hladu. Sono nakonec zrušili. Dobrá zpráva je, že můžu mít studené večeře! Proč mi to nikdo před tím neřekl? Mám sice vítr ve střevech, ale taky mi foukl čerstvý do plachet. Konečně. Už bylo na čase.