Mors tua, vita mea.

Ať tě potká cokoliv krása i děs vždy jdi zase dál žádný pocit není konečný. R.M. Rilke Tohle je jeden ze dvou citátů, které jsem měla v období izolace stále na očích a připomínal mi kdo jsem, kam jdu a co je mým cílem. Protože těch děsů jsem zažívala víc, než jsem čekala. Nejenom já jsem si prožívala svoje, ale i mí blízcí. Požádala jsem maminku, švagrovou a přátele, se kterými jsem byly v častějším kontaktu, aby mi napsali pár řádků o tom, co prožívali oni. Zde jsou první tři. Moje záchranná síť, opora a podpora. S pokorou a úctou děkuji. Iva, nejlepší švagrová   V neděli v podvečer jsem slyšela vrtulník. Normálně tomu nevěnuji pozornost, protože tím, jak bydlíme vedle nemocnice a hasičů, tak nám to ani nepřijde. Za chvilku volá tchyně, že letíš. Všechno se ve mně sevřelo, jako bych měla před státnicemi. Cítila jsem se tak i celý druhý den. Ráno mi cinkla zpráva, že jdeš na to. Moc jsem se v práci nesoustředila, ale říkala jsem si, když nikdo nevolá, tak je to dobrý. Kamarádka Mag...

7.10.2020 Pobyt na 5.patře, lůžkové oddělení B kardiologie vlastně začal v pondělí odpoledne. Přivezli mě z JIP na vozíku se vším dosavadním majetkem, který jsem v Ikemu zvládla schrastit (kupou jídla, varnou konvicí a kufrem z domu) a po milém přivítání mě zanechali na pokoji. Samotnou. Nepřipojenou na žádnou hadici. Mám v sobě směs pocitů. Radost a úlevu, že už jsem tady. Obavu, že musím na záchod a ještě jsem sama nechodila. Zvládnu to? Musím, protože fakt musím. Jdu. Jsou to asi tak 4 m, od postele na mísu a ta samá vzdálenost zpět. Nejdřív pomalu vstanu z postele, to mi jde, protože si ji můžu zvednout, jak potřebuji. Stojím. Zkouším rovnováhu, celkem to jde, ale pro jistotu se budu celou dobu přidržovat. Vizuálně plánuji trasu. Nejdřív kolem postele, to je v pohodě. Pak musím překonat jeden metr a jsem u zdi. Dobrý. A teď k záchodu. Opěrnými body je umyvadlo, pak stěna koupelny a jsem tam. Pro jistotu si nesedám, nemusela bych se zvednout. A jdu zpátky. Super! Tohle mi vlilo nála...

  Snídaně Oddělení Jednotky intenzivní péče, jak mi bylo vysvětleno paní psycholožkou, mě má postavit na nohy, za každou cenu. Nevěděla jsem, že to znamená, že kromě jedné sestry (pana Aloise), se žádná nepředstaví, neprohodí trochu normálního slova, provede co musí (a to se musí nechat, že profesionálně) a výsledky sděluje jen na dotaz. Že sanitářky (opět kromě jedné milé paní, paní Petry) jsou permanentně nasrané a mají v popisu práce nepřemýšlet nad tím, co by pacientovi prospělo a chovat se ke mě, že jsem na obtíž. Jasně že jsem, protože jsem ještě pořád odkázaná na pomoc druhých, protože si sama nedojdu na záchod, neumyju se, neutřu si prdel, nevstanu z postele a jsem přikurtovaná k přístrojům. Pro mě negativní motivace v praxi - bože, odtud musím co nejrychleji pryč! Budu kariérním pacientem. Takže cvičit, cvičit, cvičit a cvičit!  Každé ráno je vizita. Je to tady rozdělené na barvy. Modrá, žlutá a asi červená - to už si nepamatuji přesně. Vždy dorazí sestra, k...