Středa 30.9.- pondělí 5.10.2020

Snídaně

Oddělení Jednotky intenzivní péče, jak mi bylo vysvětleno paní psycholožkou, mě má postavit na nohy, za každou cenu. Nevěděla jsem, že to znamená, že kromě jedné sestry (pana Aloise), se žádná nepředstaví, neprohodí trochu normálního slova, provede co musí (a to se musí nechat, že profesionálně) a výsledky sděluje jen na dotaz. Že sanitářky (opět kromě jedné milé paní, paní Petry) jsou permanentně nasrané a mají v popisu práce nepřemýšlet nad tím, co by pacientovi prospělo a chovat se ke mě, že jsem na obtíž. Jasně že jsem, protože jsem ještě pořád odkázaná na pomoc druhých, protože si sama nedojdu na záchod, neumyju se, neutřu si prdel, nevstanu z postele a jsem přikurtovaná k přístrojům. Pro mě negativní motivace v praxi - bože, odtud musím co nejrychleji pryč! Budu kariérním pacientem. Takže cvičit, cvičit, cvičit a cvičit!

Každé ráno je vizita. Je to tady rozdělené na barvy. Modrá, žlutá a asi červená - to už si nepamatuji přesně. Vždy dorazí sestra, která mě má na starosti a 2-3 lékaři. Vizita se hlásí rozhlasem. Lékaři jsou profíci. A pokaždé mi vše vysvětlí. Každý večer sestra skenuje všechny přístroje, které jsou v pokoji a které využívám. Tohle dělali i na RESu. Sestry fungují profesionálně. Sanitářky trochu chaoticky. Na oddělení mají skvělé pomůcky pro péči o pacienty z hlediska hygieny - různé vlhčené ubrousky, speciální pěnová mýdla, vše na péči o pokožku.

9. den - středa

Dnes je Mezinárodní den překladu. Tak mě asi proto přeložili na JIP, 2. patro. Čím výš, tím blíž k domovu. Bylo to rychlé. Ráno mě přebíral pan Dominik, mladý muž, co chtěl dělat u záchranky. Po snídani mi to sdělují, že půjdu na oddělení Jednotky intenzivní péče. Měla bych být ráda, ale mám obavu. Jsem tady za těch pár dní zhýčkaná. A taky nic neumím, neumím se ještě o sebe postarat. Jaký tam budou lidi? Vážně mám strach. Nedá se ale nic dělat. Za chvíli se objevuje starý známý, pan Kamil, sanitář. Tak alespoň tak, bude sranda. S Kamilem se známe už pár let, co jsem tady pravidelným klientem. Je to bláznivě milý člověk, co dokáže vždy zvednout náladu. Vítáme se jako staří známí. Společně s Dominikem a ještě dalšími mě pomocí speciální desky sunou, šoupou a přesouvají z postele na postel. Je to fuška pro všechny, i pro mě. Na posteli mě vezou zázemím, výtahem a jsem na novém, jednolůžkový pokoj na konci chodby, č.203. Dominik mě předává místní zdravotní sestře. Nevím, jak se jmenuje a ani se to nedozvím.

Je však schopná, zkušená, je na ní vidět odbornost, zaučuje nové sestry, je rychlá a kouří, je to z ní cítit. Vytahuje mi vše, co nepotřebuji. Mladá sestřička si to zkusit nechce. Dělá mi převazy pooperačních ran. Přichází rehabilitační sestra a učí mě, jak se mám posadit sama na posteli. Pomáhám si vysokozdvihem, tedy postelí. Jo, to půjde. Doplňuje taky další cviky na posílení svalů. Jen nesmím dávat ruce za hlavu. Dělám si postelovou sestavu, kterou cvičím 3x denně. Jednou ráno před snídání, pak odpoledne a večer. K tomu si pouštím hudbu, co mě rozhýbe, třeba Reklamu na ticho. Mezi tím mám dýchací cviky, také alespoň 3x. Nafukování míče, dýchání do břicha.

Voda na pití je tady studená, a namíchali mi ji jemně perlivou. Chutná nějak divně, jako by byla přislazená něčím umělým. Jídlo mi nechutná, takže mu moc nedám. Jediné co jde, je jablko. To si musím loupat. Je však neskutečný problém si půjčit nožík. Na to není čas.

Motivuje mě informace, že v Ikemu budu ještě tak 3-4 týdny. Jenže - všechno bude jinak. Ale to teď, možná naštěstí, netuším.

10. den - čtvrtek

Opět jsem nespala, jako každou noc od doby, co mě probudili. Jenže sem permanentně svítí přes noc světlo ze dvora. Také jako bych byla něčím nabuzená. Asi není divu, když mi srdce pořád tluče frekvencí 100-110 úderů za minutu. Nedá se zklidnit. Je to tak normální, protože je porušen jeho elektrický obvod a spoje nejsou ještě dobře zahojené. Postupně se to má zlepšovat a zpomalovat.

Ráno jsem zjistila, kdy jezdí popeláři. Pravidelně po páté hodině. Je to pěkný rachot, který se opakuje každý den.

Dnes jsem se s rehabilitační sestrou šla podívat mezi lidi. Se super moderním modrým chodítkem, co pomáhá i zvednout. Košilku mi zalepili náplastí, aby mi nebyla vidět prdelka a vyrazili jsme na špacír. Při každém výletu mimo pokoj musím mít respirátor a rukavice - a to bude platit po celou dobu hospitalizace. Učím se, jak správně pokládat nohy a mít pravidelný pohybový rytmus. Horší než malý děcko. Jde to, ale musím se pekelně soustředit.

Mladá sestřička, co je tady velmi krátce mi přišla předělat infuzi. Bez rukavic, bez přípravy. 2x se jí to nepovedlo. Pak tam vznikla vzduchová bublina asi tak 2 cm dlouhá. Prý to nevadí, ale mě to vadilo po historce paní psycholožky, která mi vyprávěla o jiné transplantované paní, jenž měla díky vzduchové bublině problémy. Sestřička má asi tak 21 let, rok praxe na interně. Uvědomuje si, jak to zní, když mě uklidňuje? Mě, která už zažila za 15 let svoje a ví, jak to chodí? Ve stavu, ve kterém jsem, kdy se tady necítím bezpečně.

Po obědě přichází pan doktor. je to sympaťák, už tady byl i včera a je takový uklidňující. Dnes mi promlouvá do duše ohledně jídla. Musím jíst, bílkoviny, abych nabrala zase sílu a rány se dobře hojily. Vysvětluji mu, že mi nechutná. Tak ať si nechám od rodiny nakoupit a uvařit. Vyvalím na něj oči - to se jako může? Super, poprosím Vendulku. A dělám svůj první nákup z nemocničního lůžka - tedy jen smskovou objednávku.

Pořád mám vysoké zánětlivé ukazatele. V pravé ruce mám ještě pořád hadičku po picku. Je tam už 2,5 roku. Konečně mi ji odpoledne vrchní sestra vyndává. Je to fakt hnus, i sestry jsou překvapené. Vše se odesílá na kultivaci, jestli tam není nějaký problém.

Objednávám mamince iPhone, edice Red. Chci nějaké fotky a videa z domova a Balúa. prosím Honzíka, aby babičku zasvětil a naučil ji s dotykovým telefonem pracovat.

Objevuji díky tomu sílu uspokojení při internetovém nakupování a během pobytu utratím víc, než kdybych byla doma. Novou varnou desku, stojan na malování, ladění klavíru, filtrační konvici na vodu, kontaktní gril - ten je krásný, litinovou pánev - s tou se mazlím, litinovou formu na chléb, předplatné časopisu Reportér, knihy, oblečení, sušené plody, lanýžový olej a sůl, maso, ryby a mořské plody na Vánoce, co jsem nikdy nezkusila, nechám u Dany ušít dvoje prďácké manšestrové kalhoty pro tatínka a u firmy Tlustý vyrobit pásek. Zamiluji se do Rohlíku.cz a několikrát objednávám potraviny, které mi doručuje Vendulka a Dalibor.

Na noc si zakrývám oči. Jak to dělala moje spolubydlící v prváku na vysoké. Jinak to nejde, to světlo ze dvora je nepříjemné. Taky zkouším pohádku na dobrou noc. Zabírá to a pohádka se stává mým pravidelným rituálem.

Noční sestra je ve stresu. Dozvídám se od ní, že v noci na stolici není čas. Nic se děje, přece se z toho neposeru, no ne?

11. den - pátek

Dnes se stal zázrak. Přišel ke mě pan Alois, moje sestra na pátek i víkend, představil se, že mu mám říkat Lojzo a mluví se mnou jako člověk. Dokonce mi říká, jaké mám hodnoty tlaku, jak mi vyšla krev. Dopoledne dáme s rehabilitační zase chodítko, mám radost. Stíháme také hygienu. Zjišťuji, že nemám sílu se zvednout z nízkého sedu ze židle. Sanitářky mě strašně tahají avšak to nepomáhá. Neví, jak mají správně manipulovat. Nakonec to musíme udělat s chodítkem.

Dělají mi echo srdce na lůžku. Pak mě vezou na velké echo k doktoru Markovi. Mám výpotek v perikardu, který ztěžuje funkci srdce. Vypadá to, že celkem velký. Neohrožuje mě na životě a je to celkem běžné po transplantaci. Dobře, když to je běžné, tak jsem v klidu. Odpoledne mě berou na punkci. Dělá se to dlouho jehlou. První biopsie, která byla dnes v plánu, se odkládá na pondělí.

Na sále zase potkávám známou sestřičku, je to uklidňující. Zkouším, jestli bych nemohla dostat nějaký oblbovák, nechci to vnímat, nemám na to dost síly a taky se trochu bojím. Doktor to zakazuje, že není důvod. Jeden lékař dělá průběžně echo (s ním se ještě párkrát potkáme a pak se o něm dozvím z televize v pořadu Gejzír, jaký vymyslel skvělý projekt podpory bydlení pro potřebné skupiny), druhý chirurg zavádí jehlu. Nejdříve jde cestou z levého boku mezi žebra. Jenže neudělá sklon, který potřebuje. Když to zkouší, tak mi opakovaně dře jehlou o žebra. Takovou bolest jsem ještě nikdy nezažila a poprvé na sále křičím bolestí a jsem sprostá jak dlaždič. To se nadá ovládnout a slovo kurva je skutečně úlevné. Tečou mi slzy. Omlouvám se. Sestřička mě celou dobu během výkonu hladí nebo jen lehce drží za rameno. Hodně mi to pomáhá. Konečně zhodnotí, že tudy cesta nevede a jehlu vytahuje. Bere si novou a jde na to od břicha. Další ukrutná bolest, která vystřeluje až do levého ramene. už se držím a jen zhluboka dýchám. Nakonec se bolest trochu zklidní a lékaři se podaří dosáhnout daného místa. Ale jen tak tak, o centimetr. Jehla je dlouhá 14 cm, místo leží 13 cm od vpichu. Odčerpává se 1 litr tekutiny. Zůstává mi tam drén.

Vezou mě zpátky a já jsem vděčná za Lojzu, který je pořádný chlap a pomůže mě zvednout a posunout na posteli. Jsem zcela vyčerpaná. Dnes jsem zažila obrovskou bolest. Ještě mě čeká rentgen a protože mám pořád vysoké zánětlivé parametry, tak vyndáváme cévku z močáku. Už mi zůstává jen centrála na pravé straně krku. Zároveň to znamená, že močový měchýř si znovu zvyká na fungování a snad každé dvě hodiny, i přes noc, zvoním na sestru, aby mi donesla mísu. Naštěstí noční sestra je laskavá a pomáhá mi tak, abych se necítila špatně.

12. den - sobota

Sanitářka přináší snídani. Zvedám se. Jakmile se mi to podaří a trochu si zorganizuji tác, přichází jiná sanitářka a tác mi bere. Vyjeveně na ni koukám. Počkat, vždyť mi to vaše kolegyně teprve přinesla.

Rehabilitační sestřička, která dnes přišla, má nesmírně uhrančivý pohled. Možná díky tomu jdeme na chodbu bez chodítka a ona mi poskytuje oporu. Došly jsem až na váhu, která je u sesterny, takže polovina chodby. Lojza je rád, potřebovali mě zvážit. Udělat to malé vystoupnutí na váhu je celkem obtížné. Cítím, jak nemám rovnováhu. Nakonec jsem ráda.

Dorazil nákup od Vendulky a Dalibora. Lojza udělal probírku a vyhodil mlsky a cukr. Ostatní prošlo. Trochu jsem to přehnala. Lojza mi to vykládává na kuchyňskou linku a do ledničky. Ani k jednomu se ale nedostanu, protože jsem uvázaná na přístrojích. Venda mi uvařila kuličky a červenou čočkou a Dalí pečené kuře s bramborovou kaší. Dnes mi Lojza na oběd ohřívá ty kuličky. Říká, že to krásně voní. Jenže mě to nějak nevoní a nějak mi to nechutná. Dochází mi, že mám problém s čichem a chutí. Ředkvičkový salát, na který jsem měla takovou chuť nemůžu vůbec. Ocet mi pálí jazyk. Je mi to líto, vůči Vendulce, dala si s tím tolik práce. A jsem z toho frustrovaná. Když jsem se vrátila z Indie, tak jsem tento problém měla měsíc.

13. den - neděle

Roztrhnou se dveře. Jedna sanitářka nese mikrovlnku a třískne s ní o linku. Druhá nese varnou konvici. Ani jedna nepozdraví a nic neřekne. Dnes snad všechny sanitářky vstaly prdelí na před. Je tohle vůbec možné? Prosím jednu z nich, jestli by mi uvařila čaj. S největším sebezapřením, které z ní přímo srší, zapne konvici a do termosky hodí sáček. Zalije ho a dalších 5 minut stojí zády ke mě, kouká z okna a máchá sáček. Vyhodí jej, termosku zavře a beze slova odchází. Lapám po dechu. Ha, zoufale se nahlas zasměju. Po několika dlouhých minutách se opět rozrazí dveře a přichází jiná sanitářka. Prosím ji, jestli by mi podala tu termosku s čajem. S razancí ji postaví na stolek a beze slova odchází. Na potřetí to možná vyjde, protože mi ještě chybí hrnek, do kterého bych si ho nalila.

Potřebuji také pomoct umýt hlavu. Jedna sanitářka mi řekne "to nejde". Pak paní Petra řekne, že jasně. To je ta jediná laskavá. Pak přichází ta nejhorší ze všech, že mi jde umýt hlavu. U umyvadla mi chrstne horkou vodu na hlavu. je zní úplně cítit, že mě schválně týrá. Poprosím ji, že je to moc horké. Potom se trochu zklidní. Umím si představit, jak je to náročné tahle práce. Každý den mi pomáhají s hygienou. Nejsem tady jediný pacient, mají jich tady hodně a spoustu starších. Co můžu dělám sama. Jenže ještě pořád potřebuji pomoci. Zvládám toho ale víc.

Na férovku se jedné sanitářky ptám, jestli má se mnou nějaký problém, protože od začátku co jsem sem přišla, se ke mě všechny chovají jako k odpudivému hmyzu, že je nesmírně obtěžuji. Prý ne. Nakonec se v jejich chování malinko něco mění, avšak jen nepatrně. Možná také proto, že si na jejich chování a přístup stěžuji Lojzovi. Tohle mě totiž fakt štve. Pokud je to obtěžuje a nebaví, ať jdou dělat něco jiného.

Noční sestra mě nutí jít na toaletu. Tak tedy jdu. Z mísy se zvedám ale až na potřetí za maximálního vypětí. Takhle ne.

14. den - pondělí

Dnes sono břicha, ruky. Echo u lůžka před biopsií. Lékařka dostala sodu, od jiného doktora, že na to zapomněla. 1. biopsie, kterou mi dělá ten samý lékař, který byl u punkce. Poznávám ho podle brýlí, hlasu a toho, že se pořád hýbe. Je sním zábava, jen zapomene udělat druhé vyšetření, což jsou pravostranné tlaky. Tak příště.

Mám návštěvu, paní psycholožku. Dobře se s ní povídá. Jen mi moc nepomáhá, asi si práci psychologa představuji jinak. je sdílná, vypráví o jiných pacientech, o sobě, o rodině. Jsem taky sdílná a hlavně ji vyprávím o tom, co se děje na tomto oddělení. Doporučuje mi, abych si promluvila s vrchní sestrou. Udělám si poznámky a pak požádám, jestli by mohla přijít. Nepřekvapuje jí to, paní psycholožka jí to řekla. Tak spolu mluvíme, opatrně ji dávám zpětnou vazbu. Je to fajn ženská a nemá to jednoduché. Děkuji jíl, že si mě vyslechla. Některé věci mi vysvětluje. Třeba to, že jsou tady pacienti, kteří jsou na sestry nepříjemní a křičí po nich, proto se nepředstavují a nenavazují s nimi bližší kontakt. Mě to ale strašně moc chybělo. Nevím, jestli jí to k něčemu bylo. Každopádně Lojza ode mě dostává pochvalu před nastoupenou jednotkou. Byl prostě úžasný, lidsky i profesně. Velmi se zajímal odborně, jak fungují nějaké léky, vyptával se doktora, když mu něco nebylo jasné a pak mi to vysvětloval. Jsem ráda, že jsem ho tam potkala.

Pozdě odpoledne mě zastihuje radostná událost. Postupuji do 5. patra. Na moje oblíbené patro, skoro domů. Za nejmilejšími sestřičkami, které znám.

Takže mise JIP splněna. Povedlo se jim to celkem rychle. Dostali mě na nohy, abych mohla utéct. Ale pro jistotu mě ještě berou na sedačce. Dostávám také kufr, ve kterém mám sbalené osobní věci.