Mors tua, vita mea.

  Moje postel se všemi přístroji a hadičkami. Tyto dny se odehrávají na resuscitačním oddělení. Paní psycholožka řekla, že to je miminkovské oddělení, kde nás  - pacienty po transplantaci - vypiplají. Je tam většinou jedna sestra na jednoho pacienta, někdy na dva. Skutečně se celý den stará, průběžně odebírá vzorky. Jsem vděčná za všechny, které jsem tam potkala, za to že si se mnou povídali a sdíleli své příběhy. Každé ráno tam chodí banda lékařů a pečlivě zkoumá, jak se stav pacienta vyvíjí. Jsou to odborníci a také to dokáží srozumitelně sdělit, co se děje. Bohužel, jejich jména si nepamatuji, abych jim takto poděkovala. Měla jsem lůžko přímo u recepce/sesterny. Někdy to bylo nepříjemné, protože jsem slyšela i to, co jsem nechtěla. 3. den - čtvrtek Probouzím se. Ten pocit znám. Probouzela jsem se tak nesčetněkrát po kardioverzích, krátké anestezii. Jsem klidná a je mi tak nějak všechno jedno. Slyším hučení přístrojů, lidské halasení. Halasení pak dostává konkrétní podobu. M...

  Dnešní den je den 0. Ráno, když vstávám, je něco před půl šestou a zatím vůbec netuším, že z dnešního dne budu na světě jen asi 30 minut. Po chvíli přichází sestřička Markéta s andílkem a slovy "Jedete na sál". No tak dobře. Rychle se opláchnu, převleču a pošlu zprávu dál. Mamince, Ivě, Janě a Liborovi. Je 5:42. Vypínám telefon. Mám nejlepší doprovod, sestřičky Markétu a Evu. Markéta si je jistá, že to vyjde. Vezou mě na posteli a ještě trochu kecáme. Ani nestihnu postřehnout, do kterého patra mě vezly. Odevzdávám brýle a loučíme se. Měla jsem andělský doprovod. Chvíli čekám v předsálí operačního sálu, až si mě převezme sestřička. Je moc milá, krásně se jí smějí oči. Lezu na operační stůl. Pořád mám ještě pumpu kvůli plicní hypertenzi, tak jí musíme někam dát, aby nepřekážela. Bavíme se a dozvídám se, že jí končí směna a na operaci tady nebude, jen mě připraví. Ani se nestihnu rozhlédnout a už o sobě nevím. Je jen tma.  V té tmě se něco děje. Vypadá to jako počítačová hra a...

Dnes je pondělí 20.9.2021. Před rokem 20.9. byla neděle. Svítilo slunce a bylo kolem 22°C. Už od soboty jsme sbírali jablka. Sedíme u odpolední kávy a zvoní mi telefon. Přesně jako před dvěma lety ke konci srpna. Proletí mi hlavou myšlenka - tak už mám odpolední program. Ale neříkám ji nahlas. Nahlas, když položím telefon, jen sděluji "Tak já si jdu umýt hlavu a nohy. Volali z Ikemu, mají pro mě dárce." Na potřetí jsem v klidu, beru to jako další transplantační cvičení, i když tuším, že je to asi poslední moje možnost a šance. Jsem se situací smířená. Při prvním telefonátu mi ze stresu přestaly fungovat nohy, ruce, s nadpozemským úsilím jsem se tehdy vyškrábala do prvního patra a cestou jsem vědomě dýchala a násilně nahodila mozek do modu na emoce není čas-teď mysli racionálně, protože jen tak jsem mohla začít fungovat. Tehdy jsem letěla poprvé vrtulníkem a byl to nádherný zážitek. Před Prahou jsme ale z Ikemu dostali zprávu, že finální testování nevyšlo a tak vrtulník otočil...