Čtvrtek 24.9. - úterý 29.9.2020

 

Moje postel se všemi přístroji a hadičkami.

Tyto dny se odehrávají na resuscitačním oddělení. Paní psycholožka řekla, že to je miminkovské oddělení, kde nás  - pacienty po transplantaci - vypiplají. Je tam většinou jedna sestra na jednoho pacienta, někdy na dva. Skutečně se celý den stará, průběžně odebírá vzorky. Jsem vděčná za všechny, které jsem tam potkala, za to že si se mnou povídali a sdíleli své příběhy. Každé ráno tam chodí banda lékařů a pečlivě zkoumá, jak se stav pacienta vyvíjí. Jsou to odborníci a také to dokáží srozumitelně sdělit, co se děje. Bohužel, jejich jména si nepamatuji, abych jim takto poděkovala.

Měla jsem lůžko přímo u recepce/sesterny. Někdy to bylo nepříjemné, protože jsem slyšela i to, co jsem nechtěla.

3. den - čtvrtek

Probouzím se. Ten pocit znám. Probouzela jsem se tak nesčetněkrát po kardioverzích, krátké anestezii. Jsem klidná a je mi tak nějak všechno jedno. Slyším hučení přístrojů, lidské halasení. Halasení pak dostává konkrétní podobu. Mluví na mě ženský hlas. Ptá se, jestli ji slyším. Jasně že ji slyším, ale ještě se mi nějak nechce otevřít oči. Je mi tady sladce. 

No dobrá, tak otevírám oči a vidím hned několik obličejů, které na mě koukají. Identifikuji, že na mě mluví mladá žena, lékařka nebo sestra? Říká, že jsem v Ikemu, po transplantaci srdce, taky kolikátého je a co je za den. Dochází mi, že mezi pondělím ráno a čtvrtkem odpoledne uběhly dny, o kterých nic netuším. Potvrzuji očima, že je mi vše jasné. Informuje mne, že mám v krku zavedenou dýchací trubici, kterou mi za chvíli vyndají. Také říká, že pak nebudu moct mluvit. Mrkám, že rozumím. Vyndání trubice je okamžik, kterého si pomalu ani nevšimnu. Následuje otázka: "Jak se jmenujete?" Snažím se odpovědět a dochází mi, že mě dostali. Kdybych mohla, směju se nahlas. Já fakt nemůžu mluvit a skočila jsem jim na tu zatracenou otázku! Hned dostávám masku s kyslíkem. A na chvíli opět upadám do sladké dřímoty.

Lékařka mě zkouší. Odpovídám na otázky očima a dělám, co  po mě chce. Hýbat prsty na ruce, nohou, nadzvednout je, trefit se prstem na nos. Vypláznout jazyk. Taky mi říká, co se dělo. Nemůžu na to reagovat, ani se zeptat. V hlavě mi všechno běží, ale ven ze mě to nejde.  Chci se zeptat, co se stalo s pumpou na plicní hypertenzi. Jsem totálně zodpovědná, protože před transplantací, mi kladli lékaři na srdce, že nesmím zapomenout léky. Setře dojde, že to chci napsat. Donese mi papír a propisku. Beru si to od ní a chci to napsat. Pravá ruka mě vůbec neposlouchá, třese se mi a pomalu ani nemůžu udržet propisku. Pomáhám si levou, že chytím pravačku, ale ani pak se mi s vynaložením velkého úsilí, nepodaří napsat první písmeno. Zoufale pouštím propisku. Dochází mi, že tak růžové nebude, jsem z toho frustrovaná. Je to překvapující, co se stane s tělem po 3 dnech umělého spánku. Všechno zapomene. Znovu se budu učit a vzpomínat na to jak mluvit, chodit, jíst.

4. den - pátek

Ležím a koukám. Přes den je u mě sestra Helena. Slyším, jak si sestry předávají směnu. Noční říká "paní nekomunikuje". To mě pěkně naštvala, vždyť jsem se včera snažila. Já jim ještě ukážu. Sestřička Helena je moc milá. Mluví na mě a vše vysvětluje, Donese mi ukazovací tabulku. Zase si musím levou rukou pomoct, abych pravou ukázala na písmeno. I tak se párkrát netrefím, jak se mi třese. Nakonec se mi jednoduchá otázka podaří zformulovat "co pumpa" a sestřička mi vysvětlí, že to mám v infuzi. Tak už jsem klidná. Dnes poprvé cvičím. Vlastně za mě cvičí rehabilitační sestra. Pomáhá mi zvedat ruce, nohy. 

Odpoledne to zkusím. A najednou odpovídám na otázku ze čtvrtka. Jmenuji se Ivona Štrbíková. U Štrbíková zadrhávám a říkám ho na několikrát. Sestřička na mě kouká nechápavě, tak jí to kostrbatě za použití spíš slov než vět, vysvětlím. Tasi trochu povídáme. Je mi hned líp.

Volá matka. Lékařka se mě ptá, jestli s ní chci mluvit: moje první reakce je, že ne. Necítím se na to. Špatně se mluví a nechci, aby mě v tomto stavu slyšela. Znám její reakce na moji bolest, a je to horší, než ta bolest samotná. Ničí mě to. Ale protože lékařka neodchází, tak nakonec přikývnu. Mluvím, jak robot, protože mi to ještě nejde. Nechám radši mluvit jí. Od všech mě pozdravuje, ať jsem statečná a zvládnu to. Nic jiného mi nezbývá. Rychle to ukončím. Brečím. Dochází mi, že pro ni a i pro mé blízké přátele, muselo těch několik dní být mnohem horší, než pro mě. Nic jsem nevěděla, ale oni měli informace od lékařů a nic s tou situací nemohli dělat. Jen mohli věřit a modlit se.

Na noční směnu je se mnou sestřička Monika. Noc je neklidná. Upadám do spánku a zase se probouzím. Vnímám pohyby na chodbě, i u mě, když přijde sestřička něco vyměnit nebo zkontrolovat. V hlavě mi neustále šrotují všelijaké myšlenky. Náhle vykřiknu a chvíli přemýšlím, kde jsem a co je realita. Dochází mi, že jsem měla neskutečně živý sen.

Jdu po kamenné cestičce nádherným parkem. Je to klidné, až spirituální místo. Přicházím ke kašně. Takovou jsem ještě nikdy neviděla. Je malá, možná to je spíš studna, ční se nad ní nějaké kování ve tvaru koruny. Obložená samými drahými kameny, jsou tady rubíny, safíry, smaragdy, akvamaríny, ještě nějaké, které neznám a taky nějaké lastury nebo perly a asi diamanty. Je to neskutečná nádhera. Přejíždím po ní rukama a vnímám jednotlivé kameny a jejich sílu. To místo se jmenuje Karlova koruna. Všimnu si, že kolem prochází muž, vypadá jak mnich. Kývne na mě. Jde rychle. Sleduji ho. Pak se mi ztrácí a utíkám. Vešel do velkého domu. Dveře jsou neskutečně velké a těžké. Musím pořádně zabrat, abych je otevřela. Rozrážím je a vstupuji do velké haly. Zavalí mě obrovské světlo, ve kterém chci zůstat. Je to obrovská síla, která mi vyrazí dech a odhodí mě dozadu. Už nedopadnu, protože se probudím. A cítím, že tam chci zpátky, do toho světla, které mě léčí.

5. den - sobota

Dostávám první pití. Hrnek neudržím, tak mi sestřička Helena dává pití do plastového hrníčku pro batolata. Rehabilitace. Dnes už víc cviků. Dostávám míček na mačkání a bílý balónek s červeným srdíčkem, který musím nafukovat několikrát denně. Jde to ztuha. Dostávám taky poučení, jak mám vykašlávat, aby mě to co nejmíň bolelo. Zjišťuji, že během umělého spánku jsem měla zalepené oči a dávali mi do nich mastičku.

Přichází ke mě lékař, vážně fešák, má moc hezkou košili. Je to pan doktor Szárszoi. Pan doktor, který mě operoval. Děkuji mu a trapně sděluju, že mu to moc sluší. Je to ale omluvitelné, ještě pořád mám zastřený mozek.

Dnes se přerušuje dialýza. Ledviny si potřebují vzpomenout, jak mají fungovat a srdce je na tom trochu líp. Zpívám si. Nemůžu si vzpomenout na třetí sloku písničky Spadl lístek z javora. Učil mě ji strejda Rudoš. Zadrhávám a zapomínám slova. Mluvím s matkou a brečím ji do telefonu. Všechno mě nějak víc dojímá.

Dnes přesnídávka. Sestřička mě krmí. První posazení na postel nohama dolů. Vydržím to jen chvíli. Rentgen. Dechová rehabilitace, mám masku, kde jde teplý vzduch a je tam podtlak. Dýchání mě stojí velké úsilí, ale musím přes odpor. Už chápu poučení o kašlání. přišlo to na mě a bolí to jak jakoby do mě řezali. Pořád dýchám s kyslíkem. Bez něj to nezvládám, rychle mi klesá okysličení krve.

Sestřička Helena je anděl. Má se mnou trpělivost a je pořád usměvavá a milá. Jsem vděčná. Taky si už čistím zuby a dostala jsem brýle, abych si trochu mohla prohlédnout svět kolem sebe.

Další neklidná noc. Je u mě opět sestřička Monika. Jsem ráda. Nemám ráda změny. Povídá si se mnou i v noci, když na jsem zrovna vzhůru. Měla jsem další živé sny, víc reálné, než realita. ve všech bylo světlo.

Jsem v laboratoři. Není klasicky bílá a sterilní. Tahle je krásná, je tam spoustu dřeva a stěna z onyxu jako ve vile Tugendhat. Slunce vytváří efekt západu. je to teplé světlo, hřejivé a uklidňující, neskutečná nádhera. Vyrábím léčivé zázvorové pivo. Přichází doktor Hause a ochutnává. Nic neříká, odchází a já vím, že tohle se nepovedlo. Druhý pokus se vydařil. Sedím u stěny na zemi, opírám se o ni zády a vnímám klid, který mi přináší.

Nenápadnou chodbou přicházím do velkého obývacího pokoje. Je obrovský jako dům, celý prosklený. Na prosklené stěně visí závěs, který je z lastur. Díky nim slunce na protější stěně vytváří iluzi moře, hází odlesky. Je to dům mých kamarádů, velmi bohatých homosexuálů. Mluví o tom, že jejich syn má narozeniny. Vůbec si s tím neví rady. Mají neomezený rozpočet. Vytvářím kouzelné hračkářství, kde se vznáší různé objekty,, kterými se dá prolézat. Důležitou roli tam hraje hra se světlem. Všechny nás to uchvacuje.

Jsem na schodech někde v Indii, Je tam strašný nepořádek a spousta barevných látek. Učím se, jak je barvit. Vytvářím hedvábné látky se vzory a šiji z nich šaty. Dělám to pro radost, je tam spoustu světla. Jenže to někdo objeví a udělá z toho luxusní záležitost. Tohle nechci. Otevírám těžké betonové dveře a vcházím zpátky na schody, po kterých sestupuji na zahrádku kavárny. Je na pobřeží Francie. Někdo mě tam čeká, jen nevím kdo.

6. den - neděle

Jsou věci, co se opakují a věci, které jsou nové. Rehabilituji svaly a dech. Trochu jím a sestřička Helena mi krájí jablko. Konečně jím sama, i když ruce se mi neskutečně třesou. Přesnídávku jsem si musela otevřít sama. největší problém byla ta podělaná fólie kolem víčka. Myslela jsem, že vyskočím z postele, jak mi to nešlo. Taky jsem dostala nealko pivo - to je radost. Sice ho piji brčkem, ale i tak chutná. S pomocí pana Jaromíra poprvé vstávám na nohy a dělám neohrabané kroky. Kam se poděla všechna moje síla? Jak se to stane, že během pár dní tělo takhle zeslábne? Posadí mě do křesla a tak si můžu prohlédnout všechny přístroje a hadičky, co do mě a ze mě vedou. Dnes mě zbavují centrály na levé straně krku.

Dostala jsem taky telefon. Volám mámě. A čtu si všechny zprávy, co si rodina mezi sebou posílala. Tak jim píšu, že žiju a budu je ještě chvíli strašit. Mluvím taky s Janou, mojí nejbližší přítelkyní. Její mama se za mě modlí, ona to umí. Tak ji prosím, aby se modlila ze ledviny, ty to teď potřebují nejvíc.

Dnes je hygiena. Sestřička mi omývá celé tělo, dokonce i vlasy. Divím se, že to jde, ale mají to vymakané. Přijdu si jak v lázních, protože dostávám i tělový krém.

Sestřička Helena je u mě dnes naposledy. Díky její laskavosti jsem udělal pokrok. Taky mi pomohla překonat stud ze všech těch tělesných potřeb, které musíte dělat, i když ležíte. Mimochodem, postel je luxusní. Dá se na ní i vážit. Moje váha je teď 106 kg. Organismus zadržuje asi 15 kg vody a tak jsem celá nateklá.

7. den - pondělí

Sestřička Monika z noční předává směnu nové sestřičce Šárce. Je energická, má ráda muzikály a také má psa. Odpoledne si pouštíme její oblíbené písničky. Zjišťují, že mám v levé ruce trombózu. Tak mi z ní vyndávají čidlo na on-line měření tlaku a paní doktorka mi ho v operovává do pravé tepny. Poprvé cítím, svou krev, jak mi teče po zápěstí. Je teplá a není to příjemný pocit. Rehabilituji i sama. Chvíli sedím v křesle. Pak taky musím na gramofón, dnes je povinná stolice. Odpoledne už do křesla nejdu, jsem unavená.

Lékaři se rozhodují, jestli mi znovu nasadí dialýzu. Testy dělají snad několikrát denně. I když ji přivezou, tak nakonec ji nedostávám, ale rozhoduje se to až večer. Možná zafungovalo to modelení, Liduška má spojení, beze srandy. Sundávají mi také vakuo náplast na operační ráně na hrudníku. Dostávám hrudní korzet, který budu nosit ještě další 2,5 měsíce. Je to nutné, aby se nerozjela jizva a hrudník se dobře zahojil. Začínám mít bolesti

Na noční přichází sestřička Lucie. Je to hvězda z dokumentu o transplantaci. Je u mě ale jen chvíli a pak je u mě pan Kuba. S tím se nejvíc zasměju. Je to šikovný a milý člověk. Pořád studuje a rozšiřuje si znalosti. Špatně spím, celé tělo mám v tenzi, nemůžu se uvolnit. Pouštím si Chopina, ale ani to nepomáhá.

8. den - úterý

Dnes mi je špatně od žaludku. Je u mě sestřička Renata. Vrátila se z lázní a je velmi pečlivá a příjemná. Objevuji, že můžu dostat coca-colu. Je studená a dělá mi dobře. Opakují se už zaběhnuté rutiny - cvičení, dýchání a nově také inhalace, říkám tomu dýmka míru.. Opět je o krůček lépe.

Na večerní směnu přichází Kuba a mám radost. Dlouho si povídáme, hodně se smějeme a tak trochu děláme bordel. Taky mi vytiskl několik křížovek. Ale mozek mi ještě pořád stávkuje.

Centrála v krku, tlaková náplast na pooperační ráně, kyslík a celá oteklá. Fotka z 27.9.2020.