Úterý 6.10. - úterý 20.10.2020

7.10.2020

Pobyt na 5.patře, lůžkové oddělení B kardiologie vlastně začal v pondělí odpoledne. Přivezli mě z JIP na vozíku se vším dosavadním majetkem, který jsem v Ikemu zvládla schrastit (kupou jídla, varnou konvicí a kufrem z domu) a po milém přivítání mě zanechali na pokoji. Samotnou. Nepřipojenou na žádnou hadici. Mám v sobě směs pocitů. Radost a úlevu, že už jsem tady. Obavu, že musím na záchod a ještě jsem sama nechodila. Zvládnu to? Musím, protože fakt musím. Jdu. Jsou to asi tak 4 m, od postele na mísu a ta samá vzdálenost zpět. Nejdřív pomalu vstanu z postele, to mi jde, protože si ji můžu zvednout, jak potřebuji. Stojím. Zkouším rovnováhu, celkem to jde, ale pro jistotu se budu celou dobu přidržovat. Vizuálně plánuji trasu. Nejdřív kolem postele, to je v pohodě. Pak musím překonat jeden metr a jsem u zdi. Dobrý. A teď k záchodu. Opěrnými body je umyvadlo, pak stěna koupelny a jsem tam. Pro jistotu si nesedám, nemusela bych se zvednout. A jdu zpátky. Super! Tohle mi vlilo náladu do žil. A tak si pomalu dělám pořádek v jídle, co přijde do ledničky, co na ledničku. Za hodinu dorazí sestřička Markéta. Ta, co mě odvážela na operaci tady z tohoto pokoje. Prosím ji, jestli by mi mohla přestěhovat stůl a křeslo, vyměnit je. Chci sedět u stolu a dívat se z okna, ne do stěny. Je moc laskavá. Pomáhá mi s pár věcmi, co nezvládnu sama. Vybaluji také kufr. Převlékám se do svého pyžama. Je to parádní pocit, cítit se o krůček víc jako člověk. Přichází za mnou ošetřující lékař. MUDr. Adam Ševčík. Ubezpečuji se, že se o mě bude starat celou dobu. Jsem totiž taková konzerva. Ani jeden ještě netušíme, že ta doba bude delší, než čekáme.

15.den - úterý

S doktorem Ševčíkem nastavujeme denní rutinu ranní prohlídky. Nejdřív projedeme všechno, co mi je a není a soustředíme se na to, co se změnilo k lepšímu nebo se objevilo nového. Cokoliv, hlásí se i prkotiny. Bolesti na hrudi, dýchání, bolesti břicha, nohy, ruce, otoky, záda - co kde píchne nebo svědí. Vrcholem je příkaz "vyplázněte na mě jazyk" - to mě rozesmává, je to však dovoleno. Po dvou dnech už jedu sama, nepotřebuji otázky. Pan doktor pak zkontroluje rány, prohmatá, proklepe, poslouchá. Řekne mi výsledky, pokud se něco dělalo, řekne, co mě dnes čeká. 

Včerejší výsledky biopsie nejsou nejlepší, ale také ne nejhorší. Dochází tam k mírné rejekci. Tu však zastavíme úpravou imunosupresiv. Ani nemám čas se nad tím víc zamyslet a začít se bát. Už jedu na echo k dr. Markovi. Tam je vše v pořádku. Přichází kardiochirurgové a vytahují mi drén po punkci a vyndávají svorky na jizvě. Prostě mě na sále sešili koněm. Jinak to říct nejde. Svorka vypadá úplně stejně a je jich odhadem tak 30-40. Přestala jsem to u 15. počítat. Všichni se rozplývají, jak jizva vypadá pěkně. Protože mi ji fotí, poprosím pak Tomáše, jestli mi ji pošle. Moje jizvy jsou tak trochu umělecká díla.

Večer se ozve haló haló z komunikačního portálu na stěně. Volá Zdenička. Že ke nesmí a tak mě zdraví. Jenže stejně ke mě dojde. Mám nějaký problém s kyslíkem a mojí sestřičce to nejde. Nakonec to skončí povodní a děvčata se u mě objeví ve skafandrech. Zažehnají povodeň a kyslík funguje. Prostě to jsou holky šikovné a taky jsem se s nimi konečně zasmála. Pat a Mat na ně nemají!

Horní část jizvy

Dolní část jizvy

Jizva po kardiostimulátoru

    

16. den - středa

Dnes je den několika poprvé s novým srdcem. První vlastnoručně uvařený čaj, samostatná sprcha a umytí vlasů. Po chodbě jdu sama. Tomáš (zdravotní sestra) mi přináší pár čistých papírů A4, propisku a náplast. Dělám plány. Rozpis cvičení. Kalendář, kam si zaznamenávám, co se dělo a kdo mě ošetřoval. Na návštěvu přes sklo přijíždí Libor Šulc a přiváží mi vývar Silák a mandarinky, které mi pak zakážou. Je celkem překvapený, čekal, že si to přivalím na vozíku a já si to přivalila jen tak, po svých.

Zjistila jsem také, že balit si pohotovostní kufr 3 roky předem je prd. Všechny kosmetické věci byly nepoužitelné, kromě krému a zubní pasty. A jeden ručník je málo. 

Trochu nestíhám.

Před spaním ležím a mluvím se svým srdcem a svým tělem. Dělám to už od JIPky. Aby se srdce uklidnilo a vše se dobře hojilo. Aby se včas přišlo na to, když se něco děje. Pomáhá mi to propojení. Učím se také vnímat odchylky v tom, co se děje s tělem a co znamenají.

17. den - čtvrtek

Jsem dnes unavená. Asi si po tom přívalu "poprvé" a nezvyklé fyzické aktivitě. Dostávám sprchu pro ledviny. Normální fýzák, který kapa pomalu, takže jsem na šňůře několik hodin. Naštěstí dostávám dlouhou, tak se můžu pohybovat alespoň po pokoji a když potřebuji na záchod, tak si ji zastavím a znovu pustím. Nikomu to ale nemůžu říkat. 

Pořád mi navyšují imunosupresi.

Po chodbě jsem šla zase o trochu jistěji.

Potřebuji si ostříhat nehty na rukách i nohách. Zkusím nejdřív ruce. Tak tohle bude boj. Třesou se jak hrom a mám dojem, že když se soustředím, tak je to ještě horší. Jediné co pomáhá je, že je trochu ukotvím. Takže obě ruce musím položit a tlačit do stolku, tak se mi asi třesou nejmíň. Respektive tak, že si zvládnu nůžkami okousat nehty. Pilníkem to trochu spravím. Tak a teď ještě na nohou. Ty vypadají mnohem hůř. Nejdřív ty malé. Na palce si musím odpočinout. Mám úplně blbé nůžky, špatně stříhají. Nakonec jsem to nějak dala, ale ty palce to asi odnesou. Byl to vážně výkon hodný nehtového šampióna. 

Pořád špatně spím. Zkouším pohádku na dobrou noc. A ono to zabírá. Pouštím  si ji pak skoro každou noc. A jsou krásné, na Českém rozhlasu v archívu jich je dost. Většinou ani nevím, jak dopadnou.

Ranní dávka

 

18. den - pátek

Dopoledne ještě stihnu rehabilitaci. Kromě chůze si vyžebrám ještě masáž šíje. Mám pocit, už je moje chůze trochu svižnější než včera. Přichází za mnou nutriční terapeutka a dává mi papír, co můžu a nemůžu jíst po transplantaci. Už jsem to měla předem, tak mám otázky. Na některé neví odpovědi, třeba na kvašené potraviny nebo burčák. Trochu mě mrzí grep, sýra s bílou i modrou plísní a tvarůžky. Syrové ryby nebo tavený sýr mě nemrzí. Pak mě čeká smršť vyšetření. Rentgen, SONO břicha a CT břicha. Nemůžu jíst a pít. Pak musím vypít kontrastní látku, je to hnus. Litr a půl během hodiny. Když se vrátím z CT, tak sice na mě čeká oběd, ale rozhodnu se počkat už do večeře. Za chvíli přiletí sestra, že nemám jíst a pít. Vypadá naléhavě a hned zas běží pryč. Jsem trochu v šoku. Pak přichází gastroentolog, že mám akutní zánět slinivky a budou mě hned operovat. Tak ale teď už koukám jak blázen. Nic mě nebolí. Hledám si to, co to vlastně je. Popisují, jak má pacient šílené bolesti a průjmy, nechutenství. Nemám ani jedno. Přichází chirurg. Diví se, že nemám žádné bolesti a příznaky. Vyšetřuje mě. Během vyšetření se za ním objevuje koště, na kterém je připevněn nápis "držte se". Kdo to asi mohl vymyslet takovou věc, že Zdeni? Neudržím se a musím se smát. Pak to vysvětlit doktorovi. Pravda, když mi zatlačí vlevo pod žebro, tam to trochu bolí, ale jinak nic. Zase odchází a dozvídám se od dalšího doktora, že mě tedy operovat nebudou, ale že je to nějaký divný, že se to takhle nestává. Přes víkend bude pozorování, kdyby se něco měnilo, horšilo. Byl to blázinec. 

19., 20., 21. den - sobota, neděle, pondělí

O víkendu se nic neděje. Změnili mi dietu a díky tomu dostávám poprvé za svou kariéru pacienta lososa! Kuchaři ti profesionální i amatérští by to zcela jistě zkritizovala. Já jsem však neskonale šťastná. Před pár dny jsem si dělala srandu a dnes se mi to splnilo. Přikrojila jsem si k tomu okurek a mám skvělý oběd. Okurek můžu jen oloupaný a bez semen.

V neděli dostávám práci. Udělat výzdobu na stoly. Zdenka mi donesla vše potřebné, hygienicky mě vybavila. Musím dělat v rukavicích. Jehličí tak nádherně voní. Hodně se u toho směju sama sobě. Nejde mi to, protože se mi třesou ruce. Nevzdávám to. A nakonec jsem hotová, spokojená a unavená.

Později odpoledne přijíždí Venda s Dalím a vezou mi nákup. S Vendou jsme se domluvili, že mi dala přístup do Rohlíku.cz. Já se tma kochám a pak si něco objednám. Hlavně vody, jogurty, šunku a sýr, ovoce a zeleninu. Stojí naproti na chodbě přes dvůr, já za oknem v pokoji a voláme si telefonem. Je to moc fajn a oni jsou moc milí, že to pro mě udělají. Přivezli mi taky věci z Malína. Počítač, polštářek, nějaké prádlo, ručník a nějaké dobroty, naše jablka a maminčin vývar. Pro sestřičky koláče a marmelády, med, sirupy a ještě jiné dobroty.

Celý víkend ukecávám Karin a Zdenku, aby mi ostříhaly vlasy. Je to totiž hrůza. Když přijdou s nůžkami, už se raduji. Jenže předčasně. Netroufají si. No tak budu muset sama. Před zrcadlem se zas klátím smíchy. Už jste si někdy stříhali ofinu po flámu a jak to dopadlo? Vlastně, Zdenka jo!!!!! Ofina je a taky to šmiknu vzadu na krku, štve mě, jak to tam trčí. Co už, zezadu se nevidím.

Píšu Hance H. Je to tady někdy na palici a potřebuji nějakou modlitbu. Ona o tom něco ví. Nejde mi dát dohromady moje, nejde mi se soustředit. Tak mi posílá modlitbu za uzdravení z bible. Trochu si ji přizpůsobím, aby mi šla víc do huby. Uklidňuje mě. Nechali pro mě sloužit mši, když jsem byla ještě ne RESu. 

Vymyslela jsem, že Tatínkovi nechám ušít pořádný manšetráky. Tak to organizuji a máma posílá Daně kalhoty jako předlohu. Tatínkovi přichází někdy kolem Mikuláše. A taky pásek s nápisem "Nejlepší tatínek".

V pondělí je víc mrtvo než o víkendu. Jedu si svůj cvičební program. Sprcha. Mám zákaz vycházení. Na oddělení se objevil covid pozitivní pacient. Chodit můžu jen po pokoji. To mě moc nebaví. Hodnoty tacrolimu (imunosupresiv) se navyšují.

Baví, se tím, co mi umožňuje technika. Sjíždím vide a pořady o vaření a plánuji, co všechno vyzkouším a musím nakoupit. Čtu si eknihy, poslouchám hudbu a Dvojku. Sestřička Lea mi řekla, že je to rádio pro starý. Ona umí potěšit. Něco si čmárám.

22. den - úterý

Dnes mě čeká jen 2. biopsie. Taky mi dělají pravostranné tlaky, ty jsou v pořádku a jsou nadšení z minutového průtoku. Vyměňují mi centrálu. Na echu pak se jim něco nezdá. Centrála je zavedená moc hluboko, že vadí chlopni. Zítra mi ji pan doktor Ševčík povytáhne.

Cestou zpět na oddělení zastavuje výtah, Je v něm ta úplně nejhorší sanitářka z JIPky. Evidentně je celá nachlazená. Chci říct sanitářovi, aby tam nejezdil, ale neudělám to. Měla jsem to udělat.

Dnes na rehabilitaci dostávám nové cviky na nohy a ruce.

23. den - středa

Biopsie dopadla na výbornou! Mám velkou radost a taky ze mě spadla tíha, strach a obava, co když to nebude dobré. 21.10. mám jít na třetí a když to bude dobré, mohla bych jet domů. Už zase můžu trajdat po chodbě. Dávám ji 2x. Opět mi mění dietu. Odpoledne mi pan doktor Ševčík povytahuje centrálu. Musí mi ji zašít, Tak se domlouváme, že to dám bez umrtvení, Je to jenom jeden steh. Byl to jenom jeden steh, au jak sviňa!

Otevírám dnes počítač a vyřizuji maily. Na sociálku, do Helppesu, poděkování do ZS Olomouckého kraje posádce vrtulníku, brácha něco do obchodu.

24., 25. den - čtvrtek, pátek

Nespala jsem. Dnes jedu znovu na CT břicha. Poprvé nás vyhodili, že jsme přijeli o pár minut později a teď tam vezou covid pacienta. Takže až to pak vydezinfikují a připraví, tak zavolají. Trvá to tak dvě hodiny. Přicházá chirurg a ten způsob, jak se to chová, je prý rarita. Opouzdřuje se to. Je tam 15 cm dutina a plní se tekutinou. Při chůzi to začínám trochu cítit. Jako když běžíš 1500m a začne tě píchat v boku. Bolí mě hrudník.

26., 27., 28. den - sobota, neděle, pondělí

Chodím si po chodbě, cvičím a nějak se snažím zabavit. Začalo mi téct z nosu. V neděli začínám kašlat. Mám málo železa, tak dostávám tři dny za sebou infúzi. Je to jako pít rozpuštěnou rezavou trubku. Tak to vypadá i zanechává pachuť v ústech, i když to jde žilou. Málo močím a moč je pěnivá. Vysoký obsah bílkovin. Celou dobu dostávám k jídlu proteinové nápoje a nutridrinky. Radši bych pivo.

29. den, úterý

Ráno mi dělají výtěr z nosu. Na oddělení se začalo objevovat víc pacientů s covidem a taky lehají sestry. Odpoledne přichází zpráva, že jsem covid POZITIVNÍ. Musím si sbalit, hned, a stěhují mě na izolaci. Neukecala jsem to, abych mohla zůstat na 501. Pokoj úplně na konci chodby.  Zalepené všechny ventilační průduchy. Třílůžák. Jsem tam sama. Nejde lednička. Urguji to a nedám se odbýt. Jsem jak kolovrátek. Nakonec zvítězím, i když lednička pro změnu nevypíná. Jsem z toho zdrcená. Co se bude dít? Jak budu reagovat, když nemám imunitu? Takhle brzo po transplantaci. Zítřejší biopsie a koronarografie se ruší. Jsem z toho přepadlá.

A od teď už budu vídat sestry a doktory ve skafandrech.