Očima blízkých - Iva, Jana, Petra

Ať tě potká cokoliv

krása i děs

vždy jdi zase dál

žádný pocit není konečný.

R.M. Rilke

Tohle je jeden ze dvou citátů, které jsem měla v období izolace stále na očích a připomínal mi kdo jsem, kam jdu a co je mým cílem. Protože těch děsů jsem zažívala víc, než jsem čekala.

Nejenom já jsem si prožívala svoje, ale i mí blízcí. Požádala jsem maminku, švagrovou a přátele, se kterými jsem byly v častějším kontaktu, aby mi napsali pár řádků o tom, co prožívali oni. Zde jsou první tři. Moje záchranná síť, opora a podpora. S pokorou a úctou děkuji.

Iva, nejlepší švagrová 

V neděli v podvečer jsem slyšela vrtulník. Normálně tomu nevěnuji pozornost, protože tím, jak bydlíme vedle nemocnice a hasičů, tak nám to ani nepřijde. Za chvilku volá tchyně, že letíš. Všechno se ve mně sevřelo, jako bych měla před státnicemi. Cítila jsem se tak i celý druhý den. Ráno mi cinkla zpráva, že jdeš na to. Moc jsem se v práci nesoustředila, ale říkala jsem si, když nikdo nevolá, tak je to dobrý.

Kamarádka Magda má známého v IKEMu, psal, že jsi na sále, že se nemáme bát, že zatím ok. Čekali jsme jak na trní na jakoukoli zprávu. Odpoledne jdu do banky a volá mi tvoje máma, brečí do telefonu, že je zle, že jsi otevřená a na nějakým ECMO a že je to asi hodně špatný a že neví. V tu chvíli jsem si říkala, to není možný, takhle to být nemělo, nemůžeš umřít. Moc jsem jí nerozuměla, byla úplně v koncích a myslím, že ani dost dobře v tu chvíli nevěděla, co jí vlastně doktor do telefonu říkal. Většinou v takových situacích začnu jednat jak robot, úplně jsem se zklidnila a říkám: Mamko, nech to na mě, zavolám tam a zeptám se, ať mi všechno vysvětlí a řeknou, jak na tom Iva je. Magda mi poradila, kam mám volat. Systém v IKEMu je perfektní, hned věděli, kam mě mají přepojit a po chvilce jsem mluvila s doktorem. Podle hlasu mladý člověk. Vysvětlila jsem mu situaci, že maminka je ve stresu a jestli by byl tak hodný a všechno mi zopakoval a vysvětlil. Byl úžasný, moc ochotný. Operace dopadla dobře, ale nastaly komplikace s nějakým krvácením, takže tě nechali otevřenou a čekají do druhého dne.

Domluvila jsem se, že budu volat já další den, mamka by to asi psychicky nezvládla. Až do večera jsem na tebe nemohla přestat myslet a v duchu jsem ti pořád říkala: nevzdávej to, to dáš, to bude dobrý, musí to být dobrý. Druhý den jsem byla jak na trní, ale musela jsem vydržet do 11h, mluvila jsem s nějakou lékařkou. Sláva, srdíčko funguje, krvácení ustalo, ránu zašijí a začnou tě odpojovat, mám volat v 6 večer. Večer tě odpojili od ECMO a prý tě ráno začnou budit. Neuvěřitelné....v pondělí hrobníkovi na lopatě a ve středu s novým srdcem vzhůru. Od té chvíle už jsem věděla, že to bude jen lepší. Sice to bylo jako na houpačce, chvíli dobře, pak zas moc ne a trvalo to ne jeden měsíc, ale tři... Nedokázala jsem si představit, co prožíváš. Musela jsi zvládnout problémy s ledvinami, slinivkou, Covidem, zavřená v izolaci s nic moc jídlem a haldou prášků každý den. Smekám před tebou. Přeji ti, ať ti nový motorek slouží aspoň do 100.  

                             

Jana, přítelkyně jako sestra

20. září 2020 mi přesně ve 20:19 přišla zpráva: Jsem v ikemu. traspl pohotovost.

Šok. Radost. Strach. Pochybnosti. Všechno v jednom okamžiku. Vyjde to tentokrát? Vždyť takové zprávy už jsem v minulosti dostala dvakrát a nic. Pořád nic. 

Trochu jsme si s Ivonou přes zprávy pokecaly, domluvily, že mi dá ráno vědět. Šla jsem spát. 

Ráno jsem pěkně v 5:30 vstala a šla se osprchovat. A když jsem se usadila ke snídani, měla jsem další zprávu. 5:43 Jedu na sál. 

Sakra, sakra, já jsem to propásla. Panika. Hned píšu. Podpora. Odpovědi se už ale nedočkám. Další panika. Ona už si to nepřečetla. Brečím. Selhala jsem, nestihla jsem to. Blbá sprcha. Volám svojí rodné sestře. Jako doktorka je tím správným cynikem, potřebuju uklidnit. Prý hurá. 3x hurá. Teď už je to hop nebo trop, ale přijít to muselo. Mám se uklidnit. 

A od tohoto okamžiku píšu Ivoně zprávy. Jako bych s ní potřebovala být ve spojení. Referuji, co dělám. Co se děje na politické scéně, protože to nás vždycky moc baví komentovat. Že Vojtěch odstoupil, ale že ho vlastně Andrej vyhodil. A že Andrej bude mít proslov k národu. Všude kolem covid. 

Volá mi Ivončina máma. Už teď nevím, který den. Komplikace. Umělý spánek. Operace nedokončena.  Vzájemně se podporujeme a uklidňujeme, ale víme, že je zle.

Volám mojí mámě. „Mami, …, modli se za ni. Nikdy to po tobě nechci, ale teď jo!“

Několik dní hrůzy. Možná sobecké. Co si tady počnu?

27. září mi Ivonka odpoví na zprávu o tom, že se moje máma za ni modlí. Neuvěřitelné. Zázrak.

A od toho okamžiku je to ještě mnohokrát nahoru a dolů. Špatná biopsie. Špatné ledviny. Trápení na JIP. I nadále všude covid, takže návštěva nemyslitelná. 

A pak rána. „Mám covid.“ Nekecej! „Fakt.“ Vztek. Jak se to stane v IKEMU. Pacientce po transplantaci????

A zase potřebuji odborné stanovisko. Sestra připravena k akci – vysvětluje, že užívání imunosupresiv může být paradoxně „léčivé“. Organismus se nebude covidu tolik bránit. Beru všechno, co mě uklidní. Volám to Ivonce. 

Nakonec ta holka všechno přežila. Ještě dlouho jsme se neviděly osobně, ale v den návratu z nemocnice se online připojila na náš online vánoční večírek, který organizuji v lockdownu jako mentální záchranný lék. Skutečně se stal zázrak. Boj sice nekončí, vím, že to nemá jednoduché, ale největší výzvu zvládla!

Z nás dvou je starší duše právě Ivona. Já jsem mix pragmatika a obecní plačky. Ale dnes věřím, že všichni ti, co na ni mysleli, všichni ti, kterým jsem pravidelně volala, prosila o pomoc, referovala, pozdravovala, pomohli. Díky jim. A díky, že tě mám!

Petra, nejhodnější přítelkyně

„Přátelství je součást lidského štěstí.“

Jan Werich

Já takové štěstí mám. Potkala jsem ho na střední. Nepřehlédnutelné, živelné. Holt sangvinik s velkými plány, optimismem a nápady, někdy tedy i řádně ztřeštěnými. Ano Ivi, mluvím o tobě. Věděli jsme o tvém omezení, ale nikdo z nás netušil, jak je velké. A jak moc to změní tvé životní plány. S postupujícími léty člověk pozoroval, že ujít i pár metrů může být výkon hodný maratonce či výstup do patra vysokohorským výšlapem. I délka návštěv se zkracovala, protože tě to vyčerpávalo. Bolelo to, moc. Bezmoc a prosba, aby to bylo jinak.

Stalo se a jsem za to nesmírně vděčná. Fakt bys mi chyběla! Když mi přišla zpráva, že letíš na transplantaci, seděla jsem dlouhou chvíli, než mi to došlo, a pak oběhla všechny, že je to tu. Byla to radost a vůbec jsem nepřipouštěla, že by to nemuselo dopadnout. Bohužel na poprvé to nevyšlo. Jak se říká do třetice všeho dobrého. Informace o tobě jsme měli přes Ivu, a tak to zprostředkovaně mohli prožívat. Pamatuji si, jak jsme si poprvé po transplantaci volaly. Ta energie a plány do budoucna neznaly mezí a já byla šťastná s tebou. No život už je takový, nic není tak jednoduché, jak bychom si mnohdy přály, ale ty jsi to právem vybojovala. 

A víš, za co tě obdivuji? Za tvůj životní nadhled, zájem o veřejné dění, literaturu a zálibu v kulinářství objevenou jako alternativu toho, co ti nebylo umožněno a samo za blog (nejen) pro mě. Nezahořkla jsi, že osud byl k tobě takový, prožívala jsi radosti svých kamarádů, pořádala pro jejich děti Maliniádu a měla radost z jejich úspěchů. Vím, že to nebylo jednoduché, a málo kdo by to dokázal. O své nemoci jsi mluvila, ale nikdy to nebylo hlavní téma. Nedovolila jsi nám, abychom tě brali jako nemocnou, jen s omezením. 

Mám tě ráda a už teď se těším, co ještě podnikneme.