Pátek 18.12.2020

 

Balú zaujal hlídací pozici

Dnes musím vstát brzo. Ale to už mi celkem jde a mám to za ty měsíce nacvičený. Na službě jsou sestřičky Jarka, Kristýna, Markéta, je tu i Máca a Hanka, jen škoda, že Zdenka chybí. To na co se chystám vzniklo jako hec s Kristýnou. Už si nevzpomenu kdy a jak, ale chvíli já hecovala ji o taneček a pak ona mě - o rozlučkový. Sice blbá nálada ze středečního hurá přesunu mě ještě tak docela neopustila, ale kvůli holkám to dám. Mám je ráda. Hodně toho pro mě udělaly. Nejen ony, ale taky Lea, Saša, Bětka, Maruška, Tomáš, Radana, Eva a další, jen si už nevybavím jejich jména, ale obličej na 100%.

Věděla jsem, že to musí být na písničku od Queen. Nemohla jsem si vybrat jestli We are the Champions nebo It's a Kind of Magic. Taky jsem si neměla kde natrénovat, protože na třílužáku ze sebe nebudu dělat blázna. Tak nakonec improvizace. Ještě potřebuji nějaké doplňky, čepici, brýle, zbytek na pokoji je. Prostě cíl je jasný, všechno ze sebe servat a jede se domů!

Držte si klobouky, show začíná.

Ani jsem nepostřehla, že to Jarka natáčí. Stalo se i nechtěné, jak se to stává i slavnějším hvězdám. Každopádně, když přišel doktor, video už viděl. Jarka ho všem rozeslala.

Takže ano, pane doktore, dnes to sjedeme naposledy. Oči dobrý, krk nebolí, dýchaní bez obtíží, břicho dobrý, trochu mě bolí ještě ten naražený bok a bedra, nohy bez otoků, žádné bolesti, pálení, tlučení na hrudi, močení a stolice byla. Kdy mě asi tak pustíte? Kolem poledne by to šlo? Jo, jo, přijedou pro mě. Přijede pro mě Honzík s tatínkem. 

Balím si zbytek věcí. A převlékám se do civilu. To je pocit k nezaplacení. Pásek zapínám o 3 dírky dál. Mám tady jen takovou lehkou bundu, ale snad mi něco přivezou, hlavně taky čepici. Už mám sbaleno, uff. Není toho málo. je to hrozný, jak člověk pořád hromadí, i v té nemocnici. Něco přiveze jeden, pak někdo další něco přidá a tak různě. Ale přesnídávky, které jsem dostávala a nejedla, ty fakt s sebou nepovezu. Ještě mi taky musí vyndat centrálu. Jak to tady znám, není kam spěchat. V klidu se nasnídám. Naštěstí mi holky nechají postel a nevyhání mě z pokoje. 

Honzík s dědou přijíždí někdy po 11 hod. Je trochu ztížené parkování v Ikemu, vlastně se sem nesmí, ale ponoukám Honzu, ať to zkusí. Nakonec to vyjde a nechají ho stát blízko vchodu u akutního příjmu. Nesmí dovnitř na oddělení. Tak prosím Marcelu, nandáme věci na vozík a vyveze ho ven k nim. Chvíli s nimi sedím. Jsme rádi, že se vidíme. Trochu brečím.

Čekám na zprávu a s díky odmítám oběd. Buď se někde stavíme, ale jak znám  maminku, tak nám udělala svačinky. Doktor mi nese zprávu a kvantum předpisů na léky. Odjíždím se 16ti léky včetně inzulínu. Jedny přebíjí nežádoucí účinky druhého. Prý to nemám číst, ale doma si všechny příbalové letáky stejně přečtu. Už věřím tomu, že naše těla jsou zázrak stvoření. Když zvládnou takový chemický koktejl. Ještě mi chybí předpis na fyzioterapii a krunýř. Nakonec si pro něj musím do -1. patra. Vyrážíme. Já s taťkou pro poukaz a pak postupně do prodejny zdravotnických potřeb a lékárny. Honzík jede dát věci do auta a odvézt vozík zpět na oddělení. 

Ve zdravotnických potřebách se vybavuji rouškami a respirátory, dezinfekcí, rukavice nemají. Taky nemají ten korzet. V lékárně už na mě čekají léky. Pan lékárník mi všechno popisuje a vysvětluje. Ještě se ho ptám, zda mají rukavice. Taky nemají, ale jsou tam jedny na odpis. Tak je od něj dostávám. Taky si pořizuji dávkovač na léky. To jsem to dopracovala. Jsem vybavena. 

Všechno jsem absolvovala po svých. S taťkovou oporou, pomalu. Ale šlo to, mám radost. Sedám do auta, je mi zima a jsem najednou unavená. Vzadu se mi sedí líp. Dozvídám se, že se ještě budeme stavovat na výjezdu z Prahy u Obi. Venda se chce pochlubit půjčeným autem a naložit nám nějaké dvě krabice lahví pro Libora. Tak tam si 15-20 min stojíme. Dalibor trochu nechápe, že si nechci povídat, protože je mi strašná kosa a ty dveře potřebuji zavřít! Ráda vás vidím, miláčci, ale už abychom jeli.

Cesta ubíhá po dálnici dobře. Svačinky jsou výborné, no prostě od maminky. Honzík je šikovný řidič. Stavíme v Hradci na benzínce, dáváme si čokoládu a trochu se protáhneme. Pomalu se začíná šeřit. Doma jsme kolem půl šesté. Mám trochu obavu, jak bude reagovat Balú. Pozná mě vůbec? Nebude mi nadávat? Všechny obavy byly liché...je to můj blázínek...

Jsem doma. V nemocnici jsem strávila 90 dní včetně nástupu a odjezdu. Je to úleva.

Jana pořádá on-line vánoční večírek. Tak se na chvíli připojím. Je to moje třeštiprdlo a ráda ji vidím. Jen ostatní, kromě Staňky, neznám, tak jen chvíli je pozdravím a končím. Přece jen na mě vše za ten den dolehlo. Vybalování nechám až na zítra. Jen se ještě osprchuji. Celá, celičká, bez jakýchkoliv hadiček a přístrojů. Stojím s hlavou pod vodou. Svobodně. Tohle jsem nemohla udělat ne 90 dní, ale 2 roky, kdy jsem měla dávkovač léku do žíly. Běhá mi z toho mráz po zádech.

Jdu do postele, do vlastní postele. A je nad míru jasné, že dnes v ní nebudu sama. Promiňte pane doktore, že neuposlechnu vašeho nařízení, tyhle chlupy jsou zdraví prospěšné.